2.Puffinci a Black Sand Beach Reynisfjara
Cesta z Reykjavíku
Jedna z věcí, kterou miluju na Islandu je, že když vyjedete autem z Reykjavíku na jakoukoliv stranu, mžikem se ocitnete v dechberoucí přírodě, kterou já znám z dokumentů na které jsem se s zálibou jako malá dívenka dívala s rodiči. Majestátní hory, které mi připomínají to jak jsme oproti přírody vlastně nicotní a zároveň ve mě probouzí obrovskou pokoru vůči planetě Zemi. Lávová pole, která jsou tady tisíce let pokrytá úžasným mechem, který všechno spojuje v jednu krásnou zelenou a mechovou krajinu. Zároveň nová lávová pole, která jsou čerstvá, protože je tady stále dost aktivních vulkánů a čas od času se stane, že sopka vysoptí a čerstvá žhnoucí magma se dere na povrch, pálí všechno, co jí stojí v cestě, časem ztuhne a tvoří se další vrstvy a úžasná umělecká díla přírody.
Tohle prostě v Praze nenajdete:)
Nová přátelství a společná výprava
Je to přesně 20 dní, co jsem zpátky, a já se s kamarádkami vydávám na výlet.
S Baruškou jsem se propojila na Instagramu ještě před prvním příletem na Island, protože ona už tady byla a dávala mi různé rady. Pak jsme se potkali i s jejím partnerem a všechno zapadlo. Je to holka z vesnice, na Islandu ji doprovází partner, pejsek Barney z Čech a koňská spřízněná duše – úžasný kůň jménem Natvari. Druhou kamarádku poznávám až ten den. Je to Báry nejlepší kamarádka, taky z vesnice. Na Island přijela letos, chvíli přede mnou, "že jakože na léto"… a líbí se jí tady tak, že už zůstala. Ono se to tady tak někdy stává.
Vík, papuchálci a černá pláž Reynisfjara
Máme namířeno směrem k vesničce Vík í Mýrdal, která je nejjižnější na Islandu. Leží asi 185 km jihovýchodně od Reykjavíku, má kolem 300 obyvatel a je centrem oblasti Mýrdalshreppur.
Po cestě chceme vidět papuchálky (Puffins) a černou pláž Reynisfjara.
Papuchálci přilétají na Island na jaře (obvykle v květnu), aby se zde rozmnožili a vyvedli mláďata. Ostrov opouštějí koncem léta a na podzim (nejčastěji v srpnu). Mnoho z nich se vrací na stejná místa, kde se narodili. Island je jedním z jejich hlavních hnízdišť.
Reynisfjara je známá nebezpečnými proudy a tzv. "sneaker waves", které přicházejí nečekaně a s obrovskou silou. Proto je zásadní neotáčet se k oceánu zády a nikdy nepodceňovat varovné značky na pláži. Vlny jsou velmi silné, studené a mají ohromnou sílu, proti které se nedá plavat. Atlantský oceán je zrádný. A písek? Černý, vulkanický, hladký jak dětská prdélka – ale velmi nestabilní.
‼️Prosím všechny, kdo se tam chystají – respektujte výstrahy, nejsou tam pro srandu. Obzvlášť pokud jste turista a krajinu neznáte, stačí jedna vlna a jsi fuč‼️
Síla přírody a pokora
Islandská příroda si stále zachovává svou divokost a nespoutanost, a právě to je důležité, pokud Zemi chceme zachovat pro další generace. To je i to, co tady miluju. V zimě tě potká sněhová bouře, nevidíš ani na krok, ztratíš se – a najdou tě dva metry od auta zmrznutého a zavátého sněhem. Smutné, ale přírodní zákon "silnější přežije" platí pořád a tady obvzlášť.
Černá pláž a dotek oceánu
Přesouváme se na pláž a… bezvětří! Bosé nohy zabořím do oblázků, nadechuju oceán a cítím, že bez něj už nechci žít. Oceán je moje kotva, moje inspirace. Sedíme na dece, povídáme si, pouštíme bublifuk a všem je nám prostě dobře.
Oceán je pro mě klid i divokost, je to svoboda i omezení, krása i strach, je to domov. Vlny přicházejí a odcházejí, někdy jemné, hladící, jindy silné a nekompromisní. Připomínají mi, že i život má svůj rytmus, který nemůžu ovládat, ale můžu se mu odevzdat. Na pláži můžu sedět hodiny a poslouchat šumění oceánu a jen tak být, je to moje terapie. Každý nádech slané vůně a každý pohled na nekonečný horizont mi připomíná, že svět je mnohem větší, než moje starosti. Oceán mě učí trpělivosti i odvaze. Je to dobití baterek, ale i připomenutí vlastní síly, protože stejně jako oceán mám v sobě proudy, které mě nesou vpřed, i hloubky, kam si málokdo troufne. Oceán je jednou z nejkrásnějších krás tady na zemi. A já v něm nacházím sebe.
A pak jsou tu ony – velryby. Vládnou oceánu v tichosti a s majestátem, který bere dech. Nejsou hlučné, nepotřebují dokazovat svou sílu – jen prostě jsou, obrovské a přesto něžné. Když na ně myslím, cítím, jako by se jejich klidné zpěvy dotýkaly mé duše. Velryby jsou pro mě symbolem svobody i posvátného spojení s přírodou. Každý jejich pohyb v oceánu připomíná, že i v nekonečných hloubkách se dá žít s grácií a lehkostí. Jsou ztělesněním toho, co ve mně oceán probouzí – hloubky, síly, ale i jemnosti. A možná proto mě k nim to táhne.
Protože když hledím na oceán, je to, jako bych volala jejich jméno a ony mi odpovídaly zpěvem, který sice neslyším ušima, ale cítím celým srdcem.
Tečka na závěr
Výlet zakončujeme v The Soup Company – skvělá polévka v chlebu i v misce, přidávat si můžete kolikrát chcete. Já si dala rajčatovou a byla tak dobrá, že jsem si šla hned přidat. :)
Po cestě jsme viděly další úžasná místa, ale o tom zase někdy jindy.
Spokojené, šťastně unavené, vracíme se domů – připravené na další společná dobrodružství.
A co ty?
💫 Jsi ten, kdo respektuje přírodu a upozornění?
💫
Nebo spíš patříš do skupiny "pravidla jsou od toho, aby se porušovala"?
💫
Jaký máš nejintenzivnější zážitek z přírody, který ti připomněl, že člověk není pánem, ale hostem na této planetě?
Setkání s papuchálky
A konečně jsme tu! Venku je 16 stupňů, nefouká, svítí sluníčko – skoro jako na pláži v Chorvatsku. Poprvé v životě vidím papuchálky zblízka. Stojím na útesu, kolem mě turisté, kteří moc neřeší pravidla, ale v ten okamžik sedí přímo před námi nádherný fešák. Je to dechberoucí okamžik. Příroda maluje nejkrásnější obrazy – a papuchálci jsou toho důkazem.
Jsou to ptáci, kteří vypadají trochu legračně a zároveň neskutečně roztomile. Jejich oranžové zobáky svítí na dálku, jako by je někdo natřel barvami. Černobílé peří působí elegantně, skoro jako by si oblékli smoking, stejně jako tučňáci. A jejich chůze? Neohrabaná, kolébavá, ale o to milejší. Připadá mi, jako by šli tak trochu "po svém" a vůbec si z toho nic nedělali – přesně tak, jako si kráčím životem i já.
A pak je tu jejich povaha. Papuchalci jsou monogamní – k jednomu partnerovi se vracejí každý rok na stejné místo. Společně si vyhrabávají nory do hlíny či trávy, kde hnízdí. Vždy mají jen jedno vejce, a o mládě se starají oba. Střídají se ve vysedávání i v nošení rybiček, dokud není mládě dost silné na to, aby se vydalo do světa. Ten obraz mě dojal.
V době, kdy se lidé často honí za novými věcmi, za změnami, za úniky, papuchalci se vracejí. Znovu a znovu, ke stejnému partnerovi, ke stejnému domovu.
Možná proto jsou mi tak blízcí. Připomínají mi, že opravdová láska a partnerství není o velkých gestech, ale o každodenní péči, sdílení a věrnosti. O návratech, které nejsou povinností, ale volbou. A že i když vypadají trošku nemotorně, v letu jsou mistři, svobodní, odvážní, nádherní.
