6.Já a velrybí průvodci životem
Už dvanáct let mě ve snech i v bdělém životě provází velryby. Když zavřu oči, cítím, jak se ve mně hýbe oceán – tichý, hluboký, nekonečný. Jsou to úžasná mystická stvoření, která jsou obrovská, jedním pohybem ploutve by tě mohla poslat na druhý břeh. Ale to, co vidím já, je hlavně obrovská empatie, citlivost, jemnost, laskavost, společenství a síla. Časem jsem pochopila, že mě k nim netáhne jen zvědavost, ale i poselství, které nesou – o vztazích, o životě, o návratu k sobě.
Symbolika velrybí rodiny v lidském životě
Velryby žijí v rytmu hlubin. Jejich vztahy jsou prosté a opravdové, nepostavené na kontrole, ale na důvěře a přirozeném vedení. Každá role v jejich společenství nese význam — a když to přeložím do lidské roviny, ukazuje mi to mapu, jak žít v souladu se sebou, druhými a životem samotným.
Matka – princip péče, spojení a ochrany
Velrybí matka učí mládě dýchat, orientovat se, zpomalit. Stejně tak i ve mně žije tento vnitřní mateřský princip, schopnost starat se o své sny, projekty, tělo, tvůrčí nápady tak, jako by to bylo mládě, které se teprve učí plavat.
Samec – princip síly, směru a zpěvu
Samci velryb zpívají, aby vyjádřili sílu, krásu i volání po spojení. Není to boj o kontrolu, ale vyjádření autenticity, každý zpívá svým hlasem a právě tím si přitahuje, co k němu patří.
Matriarcha – princip moudrosti a vedení
Nejstarší samice velryb vede hejno díky paměti, ne moci. V lidském životě to odpovídá vnitřní moudrosti, která přichází, když spojíš zkušenost se srdcem. Matriarcha ve mně ví, že není kam spěchat, že vše má svůj rytmus.
Hejno – princip společenství a důvěry
Velryby se pohybují v kruzích, ne v řetězcích. Nikdo není výš, nikdo níž. Každý má své místo. To připomíná, že pravá síla je v propojení, ne v soutěžení. Hejno drží pohromadě díky rezonanci – sdílenému tónu, ne pravidlům.
Mládě – princip nového začátku
Mládě symbolizuje nové projekty, sny a vztahy, všechno, co se právě rodí. Učí se dýchat, věřit, růst v bezpečí. Tento princip mě zve k jemnosti vůči sobě , i já jsem stále mládě svého nového života a učím se.
Setkání
Velryby jsem viděla jako malá v dokumentech a dojímaly mě tehdy a dojímají mě i teď. Jedna z výhod na Islandu je, že tady jsou! A tak i tohle jsem tehdy brala jako znamení na takové mojí velrybí cestě, že tam, kde jsou velryby, tudy jdu správně a tady vede moje cesta. Zažila jsem si takový klasický výlet "na pozorování velryb". Vybrala jsem si společnost, která nepoužívá radary na jejich vyhledávání, ale oči průvodců, dalekohledy a letité zkušenosti.
Poprvé jsem viděla minke whale = plejtváka malého v městečku Ólafsvík. Společnost vlastní rodina, kterou mi doporučila známá, protože to není takové "nahánění", jak se bohužel ještě stále mnohdy někde na světě děje. Tady jsem se naučila, že ne každý, kdo se s nimi chce potkat, má úctu a respekt. Byli s námi turisté, kteří se chovali hlučně. V ten moment jsem měla na výběr, nechat si tím pokazit kouzlo, nebo obrátit pozornost zpět k oceánu a zůstat v tichu. Zvolila jsem to druhé. A přišlo to! Po nějakém čase se objevilo pár minke whale, které si odpočívaly ve vodě a nechaly nás v jejich přítomnosti. I kdybych tady napsala deset stran, nevím, jestli někdy budu schopna popsat to, co se ve mně děje za jejich přítomnosti. Mám pocit, že mě vidí, bez obalu, že vidí mě a mou duši, mé srdce. Každé setkání je pro mě úžasným zážitkem vděčnosti a pokory, že to můžu vidět na vlastní oči. Stojím, dojatá, slzy mi tečou po tváři a jsem naprosto šťastná. Nepotřebuji nic víc, mám vše. Kdykoliv si na to vzpomenu, právě teď, i když píšu tyto řádky, dojím se zas a znovu.
Ale nějak jsem po čase zjistila, že tahle forma setkání není to, co bych chtěla finančně podporovat. A přišlo setkání číslo dvě. Díky, Islande! Znovu a zase Bára – měly jsme sraz v Hafnarfjörðuru u oceánu a jela jsem k nim na návštěvu. Otevřu dveře a Bára na mě vyhrkne: "Rychle nasedni, jedeme za velrybou!" Jak jako že za velrybou? Nějak jsem to úplně na první dobrou nepobrala. No a protože jsme na Islandu, je tady běžné, že velryby jsou tak nějak přirozeně kolem a děje se, že sem tam nějaká připluje blíž do přístavu, hledá potravu a zdržuje se tam nějaký čas. A my jsme měly to štěstí!
Jedeme tam, celé natěšené, jakou máme kliku, ale zároveň velmi střízlivé, protože kdo ví, jestli tam ještě je a jestli na nás bude vůbec zvědavá. Vyskočíme z auta. Postavíme se na břeh Sotva jsem dořekla "jsem zvědavá, jestli se vůbec objeví", hladina se pohnula. A byla tam. Nadechla se a podívala se přímo na mě. Podle mě to bylo pár vteřin, ale já se v tom okamžiku ztratila do jiného vesmíru. To, jak se na tebe podívá velryba, se prostě nedá popsat slovy – to se musí zažít! Od té doby vím, že každé setkání – i to vnitřní – je rozhovor duší. A že velryby mi nepřicházejí ukazovat cestu, ale připomínat, že ji v sobě už dávno znám.
I tak jsem ale věděla, že to ještě není TO setkání, které je mým splněným snem.
To nejlepší mě teprve čeká! Přesně dva roky po této události!
Tohle si ovšem nechám na samostatný článek, protože to stojí sakra za to!
Jedno velrybí poselství pro sebe i tebe:
"Nesnaž se vést proud, staň se jím.
Dýchej hluboko, zpívej svou píseň, pluj s těmi, kdo tě cítí.
Ochraňuj, co je malé a nové.
Uč se od hlubin, ne od hluku."
A co ty?
✨ Jak pečuješ o své nové nápady a přání?
💫
Dáváš jim čas, prostor, výživu… nebo je tlačíš k výkonu, dřív než se naučí dýchat?
✨ Zpíváš svůj zpěv= žiješ svůj život?
💫
Nasloucháš té části sebe, která už ví, že proud tě vždy nese tam, kam máš jít?
✨ S kým teď plaveš v jednom tónu? A kdo už možná zpívá jinou píseň, kterou můžeš s láskou pustit?
💫
Kde můžeš být na sebe jemnější, protože jsi teprve na začátku nové fáze?