11.Summer, dopis o lásce, loučení a světle, které nezhaslo. Nejsi tu a přesto jdeš semnou.

Tento text je velmi osobní a citlivý, pokud právě procházíš ztrátou, prosím čti s laskavostí k sobě

Když jsem psala o tobě a ty jsi neležela vedle mě
Pamatuji si to, jako by to bylo včera, když jsem seděla v coworking space = sdílené kanceláři, kam chodím psát, tvořit a inspirovat se. Psala jsem tehdy článek o tobě, Summer. Devátý článek, který jsem pojmenovala = Život se Summer. Psala jsem ho v době, kdy jsme už s mamkou řešily tvoje zdravotní potíže.
Když jsem ten článek psala, plakala jsem. Plakala jsem hodně. Míchalo se ve mně spousta pocitů, vděčnost, radost, láska, vzpomínky, které jsou protkané každou mou buňkou, ale i smutek. Smutek z toho, že když tenhle článek vznikl na tvou počest, neležíš vedle mě tak jako většinou. Tak, jak bych si přála. Někdy je to tak, že bych dala nevím co za to, vzbudit se na Islandu, vzít tě z postele a jít s tebou na procházku. Někdy smutním víc, někdy míň. Ale pokaždé, když jdu na procházku nebo na výlet s přáteli, jdeš se mnou. Mám tě v rámečku na botníku (mimo jiné). Vždycky tě pohladím  a jdeš se mnou kamkoliv, kam jdu.

A tak i když tu fyzicky nejsi, vlastně tu se mnou jsi stále. ♥

Každá v jiné zemi, přesto pořád spolu
Ačkoliv jsme každá v jiné zemi, měla jsem zprávy, hovory. Viděla jsem tě se šiškou nebo klackem v puse. Věděla jsem, jaké máš dny a jaké máte s Elli ranní hrací rituály. Těšila jsem se, že jakmile se stabilizuji, doslova přiletím a strávíme spolu zase nějaký čas.

Úplně jsem zapomněla, jak náročné to bylo tehdy, když jsem tu byla poprvé a ty jsi byla v Česku. Něco se ti dělo a já s tím fyzicky nemohla nic udělat. Nemohla jsem tě vzít na veterinu, pohladit tě, jen s tebou prostě být.

A teď se mi to vrátilo jako bumerang. Jako bych byla zpátky v roce 2023.

Když jsem tě přestávala poznávat
Mamka mi psala, že jsi měla záchvat. Povídaly jsme si a snažily se přijít na to, co by to mohlo být. To, co mamka popisovala, mi bylo neznámé. Ty jsi byla můj paličák, měla jsi svou bull povahu, ale fungovalo nám to. Poslouchala jsi. To, co popisovala, jsem nepoznávala. Nebyla jsi to ty. Nedávalo mi to absolutně smysl.

V roce 2024 ti byly diagnostikovány dvě rakoviny. Nádory jsme úspěšně odoperovali a hlídali, jestli se někde neobjeví další. Člověk se asi podvědomě připravuje na to, že tu může být něco, co se může objevit znovu, kdykoliv a jakkoliv, ale stejně se na to nemůže "dostatečně" připravit.

Šly jste na veterinu. Krevní testy i PCR testy nic neukázaly. Zdálo se, že by to mohlo být psychického nebo nervového původu. Googlovala jsem všechno, úzkost, panické ataky u psů, projevy, možnosti pomoci. S mamkou jsme jiné. Nemohla jsem očekávat, že k tobě bude mít stejný přístup jako já. Každá to děláme po svém. Ale obě s láskou. A ty jsi byla v dobrých rukou.

Po mém odjezdu jsi byla pořád svá. Možná víc unavená, protože léto, štěně, všechno dohromady.
Ale měla jsi prostor pro klid.

Když se svět otočil o sto stupňů
S příchodem podzimu, zimy a hlavně ochlazení se všechno otočilo o sto stupňů. Nechtěla jsi ven. Ty, ta, která se zvedla pokaždé, když jsem šla ke dveřím. Ta, která přesně věděla, co znamená "jdeme ven".

A nejhorší pro mě bylo slyšet, že tě nezajímá ani míček, ani šiška, ani klacek. Ty, která jsi po operaci, s nádory na bříšku a hrudníku, ležela doma v pelíšku, dostávala se z narkózy, ale i tak si měla TENISÁK v puse. I když ti bylo sebevíc špatně, chtěla sis hrát. Aport byl s tebou vždy.

Tehdy jsem věděla, že je zle.

Tvůj stav se zhoršoval rychle, i když to dokážu říct až teď s odstupem. V emocích to působilo nekonečně. Chtěla jsem jen, abys byla v pořádku, šťastná, "zdravá". Aby sis zase mohla hrát.
Záchvaty přicházely bez jakéhokoliv podnětu. Ve dvě ráno. Ticho, klid, spánek  a tobě bylo zle. Videa, která jsem dostávala, bych nejraději vymazala ze svých vzpomínek.

Byla to obrovská bezmoc. Vidět tě takhle, slyšet tě kňučet a nemoci nic udělat. Nemoci tě pohladit. Nemoci tě vzít na veterinu. Nemoci tam být.

Rozhodnutí, na která se nelze připravit
Zvažovala jsem magnetickou rezonanci. Konzultovala to s veterinářem. Ale znamenalo by to narkózu, tunel, riziko, že se tvůj stav zhorší nebo že se už vůbec neprobereš. A i kdyby se potvrdil nález v hlavě, já bych "nevrtala" do hlavy ani ročnímu psovi, natož jedenáctiletému.

Pak přišel epileptický záchvat s pěnou u pusy. Na veterinu jsi šla okamžitě. Nasadili jsme léky. Veterinář mi všechno vysvětlil. Nic nesliboval, ale byl opatrně optimistický. Potřebovali jsme čas.

Tak moc jsem chtěla věřit.

Ale tvůj stav se dál zhoršoval. Už to nebylo o hodinách, kdy ti bylo špatně. Byly to hodiny, kdy ti bylo dobře a těch bylo čím dál méně. Začala ses víc trápit než žít.

A tehdy přišla otázka, která láme srdce:
Kdy je ten čas nechat tě jít?

Hrníček, který mi dal smysl až později
V tom všem jsem šla sama do narkózy na operaci tady na Islandu. Po probuzení mi sestra přinesla hrníček s čajem. Byla jsem otupělá, ospalá.
Na hrníčku stálo:
"Best mum. Smart, cool and loving. Would recommend."
"Nejlepší máma. Chytrá, cool a milující. Doporučuji."

Tehdy jsem to nepobrala, jen jsem si to vyfotila. Netušila jsem, že se jednoho rána probudím a budu přesně vědět, co to znamená.

Poslední rozhodnutí
Pak přišla zpráva od mamky. Je hodně zle a na veterinu tě vezme moje ségra. A je možné, že už se domů nevrátíš. Na tohle se nikdy nepřipravíš. Ani stoicismem, ani negativní vizualizací. Na tu bolest, smutek.

Na věty začínající "kdybych věděla…".
Když tě ségra brala, nedošla jsi ani k autu. Veterinář volal, že má podezření na nález na mozku. Byly dvě možnosti:
umělě tě přispat a nechat spát, vzbudit a doufat že se mozek "resetoval" a že se vzbudíš s tím že se to může vrátit za den, dva, týden, či měsíc a v mnohem větší míře nebo tě nechat odejít s důstojností

Já doma po operaci s  videohovorem v ruce. Rozhodující o tom, jestli tě nechat žít, či nežít a ulevit ti.

Když ses naposledy nadechla
Když jsi slyšela můj hlas, byla jsi na chvíli klidná. Řekla jsem ti všechno, jak moc tě miluju, jak moc děkuju, že jsi nebyla JEN pes. Byla jsi rodina, moje baby, zrcadlo i část mě.

Poprosila jsem ségru, aby tam byla s tebou, aby byla mnou.

A pak ses naposledy nadechla. 

A já od dva dny později vstala se slzami v očích, ale s pochopením, že ten vzkaz na hrníčku po operaci byl od tebe. S vděčností a láskou, že i přes tu vzdálenost jsi mi poslala nejkrásnější vzkaz.

Rozloučení, které nikdy nekončí

Tento text je pro tebe.
Je to moje rozloučení s tvou fyzickou formou.

Je to měsíc od tvého odchodu. Pláču, směju se a vzpomínám. Na teplo pod peřinou, na olízané slzy, na tvou moudrost, klid i neklid.

S úsměvem a slzami děkuji za všechno.
Vždy jsi byla a budeš světlo a slunce mého života.

A těším se na další setkání. ♥
Miluju tě. Vždy budu.