32.Jak moc tě ovlivňuje prostředí, kterým se obklopuješ?

O tom, proč někdy potřebuješ odejít, abys zjistil/a, kdo jsi.

Znáš pohádku o Honzovi, který se vydal do světa na zkušenou?
Honza opustí svůj domov, vydá se do neznáma a cestou potkává nejrůznější lidi.

Dostává se do situací, které doma nikdy nezažil.
Musí si poradit s věcmi, na které ho nikdo nepřipravil.
Něco pokazí. Něco zvládne. Něco ho vyděsí. Něco ho naučí.

A když se jednou vrátí domů, už to není ten stejný Honza, který kdysi vyšel ze dveří.

Myslím, že na téhle pohádce je něco hluboce pravdivého.
Člověk někdy potřebuje odejít do světa, aby vůbec pochopil, co si nese z domova.

Neutekla jsem. Šla jsem se podívat, co je za hranicí
Spousta lidí mi za ty roky řekla: "Utekla jsi do zahraničí."
Vždycky mě to trochu překvapilo, protože jsem měla pocit, že tahle věta vypovídá víc o člověku, který ji říká, než o mně.

Já jsem to totiž nikdy jako útěk necítila.
Vždycky jsem měla pocit, že tam někde venku je ještě něco víc.
Něco, co tam někde čeká, až to naplním. Až to odžiju.
Ne nutně něco lepšího.
Prostě něco jiného.

Chtěla jsem poznat, jaké je to žít jinde.
Jaké je to začínat v prostředí, které neznám.
Jaké je potkávat lidi, kteří vyrůstali úplně jinak než já. Jaké je zjistit, jestli svět za hranicí toho, co znám, vypadá tak, jak jsem si ho představovala.

A hlavně jsem si vždycky říkala jednu věc:
Nechci být jednou osmdesátiletá a litovat, že jsem něco nezkusila jen proto, že jsem se bála odejít.

To pro mě bylo možná důležitější než samotná touha někam odjet.

Nechtěla jsem utéct od svého života.
Chtěla jsem si ho rozšířit.

Protože když člověk žije dlouho na jednom místě, začne znát jeho pravidla až příliš dobře.
Ví, co od koho čekat.
Ví, jak věci fungují.
Ví, co se sluší a co už je "moc".
Zná ulice, lidi, příběhy i způsob, jakým se o věcech přemýšlí.

A právě v určitém momentu jsem si uvědomila, že já už tohle prostředí znám.

Znám ho dost dlouho. A úplně mi to nesedí.

Pokud v něm zůstanu, možná se nikdy nedozvím, jaké by to bylo někde jinde.
A tak jsem šla na zkušenou.
Stejně jako Honza z pohádky.

Jen místo jedné cesty do světa to u mě byla cesta, která se postupně stala životem.
A stejně jako Honza jsem cestou zjistila, že "jít do světa" neznamená jen poznávat svět.

Znamená to poznávat sebe sama v situacích, ve kterých jsi nikdy předtím nebyla.

Změna adresy, nebo změna prostředí?
Dnes už chápu, že můj odchod nebyl jen geografická změna.
Byla to změna prostředí.

A prostředí člověka ovlivňuje mnohem víc, než si uvědomujeme.
Možná právě proto jsem až po letech na Islandu začala chápat, co se se mnou vlastně stalo.

Vyrůstala jsem v Moravskoslezském kraji.
Na Island jsem se dostala před třicítkou a velkou část svého života jsem tedy strávila v prostředí, ze kterého jsem původně pocházela.

Teď, když na Islandu žiju pomalu třetím rokem, mi dochází, že prostředí není jen místo, kde bydlíš.
Není to jen dům, škola, práce nebo ulice, po které chodíš.
Prostředí jsou také lidé kolem tebe.
Jejich způsob komunikace a myšlení.
To, co považují za normální.
To, čemu se smějí.
Toho, čeho se bojí.
To, co od života očekávají.
A hlavně také to, jak mluví sami o sobě.

A ty to všechno nasáváš.
Často, aniž by sis toho vůbec všimla.

Od lidí kolem sebe přebíráš způsob, jakým přemýšlíš o světě.
Učíš se, co je "normální", co je "reálné" a co už je údajně moc.
Jak moc si můžeš věřit.
Jak moc můžeš vyčnívat.
Co se sluší chtít.
Co už je příliš velký sen.

A právě tady mi dnes dochází jedna věc:
Možná nejsi vždycky taková, jaká jsi.
Možná jsi do určité míry také taková, jaké prostředí tě dlouho obklopovalo.

Co když "taková prostě jsem" není tak úplně pravda?
Život na Islandu mi postupně přepsal spoustu věcí, které jsem považovala za samozřejmé.
Nejvíc asi způsob, jakým se dívám sama na sebe a na život.

Začala jsem si všímat, jak obrovský rozdíl je mezi prostředím, které člověka neustále upozorňuje na to, proč něco nejde, a prostředím, které ho spíš vede k tomu, aby hledal způsob, jak by to šlo.
Začala jsem si všímat rozdílu mezi neustálým očekáváním problému a důvěrou, že když se něco pokazí, nějak se to vyřeší a cesta se ukáže.

Island má pro tento přístup krásný výraz:
"þetta reddast" = Volně přeloženo něco jako "ono to nějak dopadne".

Není to rezignace.
Spíš určitý druh důvěry.
Že nemusíš mít všechno pod kontrolou.
Že nemusíš přesně vědět, co bude za rok.
Že chyba není katastrofa.
A že život se nemusí odehrávat podle dokonale připraveného plánu.

Tohle jsem si začala dovolovat i sama pro sebe.

A čím déle jsem na Islandu žila, tím víc jsem si uvědomovala, že některé věci, které jsem považovala za vlastnosti člověka, mohou být ve skutečnosti vlastnosti prostředí.
A že když změníš prostředí, můžeš se změnit i ty.

Možná nejsi "málo sebevědomá".
Možná jsi jen dlouho žila v prostředí, ve kterém nebylo bezpečné příliš vyčnívat.
Možná nejsi "málo odvážná".
Možná jsi jen dlouho poslouchala, proč to nejde.
A možná nejsi ani "divná", když chceš něco jiného než lidé kolem tebe.
Možná jen potřebuješ jiné prostředí.

Co když svět funguje jinak?
Možná největší změnou pro mě nebylo to, že jsem se naučila žít v jiné zemi.
Bylo to, že jsem zjistila, že svět může fungovat jinak.
To je podle mě jeden z největších darů života v zahraničí.

Když celý život žiješ na jednom místě, máš tendenci považovat jeho pravidla za pravidla světa.

Takhle se to dělá.
Takhle se lidé chovají.
Takhle vypadá úspěch.
Takhle má vypadat žena ve třiceti.
Takhle se mluví s autoritou.
Takhle se vychovávají děti.
Takhle se chodí do práce.
Takhle se slaví.
Takhle se žije.
A pak odjedeš.
A najednou zjistíš, že nic z toho není univerzální pravda.

Je to jen jeden způsob života.
Jeden z mnoha.
A právě v tom podle mě spočívá obrovský osobní růst, který život v zahraničí může přinést.

Nejde jen o to, že poznáš jinou zemi.
Poznáš jiné možnosti.

A možná si díky tomu otevřeš možnosti, o kterých jsi předtím ani nevěděla, že existují.

Když dnes přijedu do Česka, občas zažívám zvláštní druh kulturního šoku.
A paradoxně jsem si toho začala všímat mnohem víc až po letech v zahraničí.
Najednou mě překvapí, jak se na sebe lidé dívají.
Jak spolu někdy mluví
Jak málo se na sebe lidé usmívají.
Kolik napětí je cítit v běžných situacích.
Jak rychle může přijít podráždění, ironie nebo konflikt.
V některých prostředích mě překvapí hluk, chaos nebo způsob, jakým se lidé k sobě navzájem chovají.

A nejzajímavější na tom je, že když jsem kdysi v Česku žila delší dobu, vůbec mi to nepřišlo zvláštní.
Byla jsem na to zvyklá.
Byla to moje norma.

Až po letech mimo jsem zjistila, že jsem si od něčeho odvykla.

Dokonce natolik, že když jsem pak nějakou dobu žila v Praze, potřebovala jsem se z toho kulturního šoku znovu vzpamatovat. A paradoxně jsem se začala cítit opravdu dobře až ve chvíli, kdy jsem se vrátila zpátky na Island.

Tehdy mi došlo něco důležitého: Člověk si může zvyknout na klid. A když si na něj zvykne, začne velmi dobře vnímat všechno, co mu ho bere.

Lidé, které potkáš, ti mohou změnit pohled na svět
A podobné je to i s lidmi.
Život v mezinárodní komunitě mi postupně rozbil spoustu představ, které jsem o světě měla.

Najednou jsem každý den potkávala lidi z různých zemí, kultur a prostředí.
A zjistila jsem, že když člověka opravdu poznáš, národnost přestane být tak důležitá.

Každý má:
Své strachy.
Své sny.
Své trapné historky.
Své rodinné problémy.
Své radosti.
Své nejistoty.
A zjistíš, že lidé jsou si v mnoha věcech neuvěřitelně podobní.
Tohle se podle mě nedá úplně naučit z knih.
Musíš to zažít.

Musíš si sednout ke stolu s člověkem, kterého bys dříve možná zařadila do nějaké škatulky, a zjistit, že za tou škatulkou je úplně obyčejný člověk s úplně neobyčejným příběhem.

A právě tím se podle mě bourají předsudky nejlépe.
Ne debatou na internetu, kdy sedíš na gauči s telefonem v ruce.
Ale osobní zkušeností.

Když zjistíš, že nemusíš žít podle tabulky

Život v zahraničí mi také postupně ukázal, jak moc mě společnost v Česku tlačila do určitých životních tabulek.

V určitém věku by člověk měl mít partnera.
Pak svatbu.
Děti.
Hypotéku.
Správnou práci.
Správné auto.
Správné oblečení.
A pokud něco z toho nemá, může mít pocit, že zaostává.

Jenže když žiješ v jiném prostředí, najednou zjistíš, že tyhle tabulky nejsou žádný univerzální zákon.
Život nemusí vypadat stejně ve třiceti jako u někoho jiného.
Nemusíš mít stejnou cestu jako tvoje kamarádka.
Nemusíš být ve stejném bodě jako lidé, se kterými jsi vyrůstala.

A nemusíš nikomu vysvětlovat, proč ses rozhodla žít jinak. To je obrovská svoboda.

Co když jsi ve skutečnosti mnohem schopnější, než sis myslela?
Tohle je další věc, kterou mi život v zahraničí dal.
Důkazy, že se na sebe můžu spolehnout.

Sebevědomí totiž podle mě nevzniká jen tím, že si každý den řekneš, že jsi skvělá.
Vzniká hlavně zkušeností.
Něco je těžké.
Ty to zvládneš.
Něčeho se bojíš.
Uděláš to i tak.
Něco pokazíš.
A zjistíš, že svět se nezbořil.

A postupně si vytváříš vnitřní jistotu:
"Bylo to těžké, ale zvládla jsem to."
A z toho vzniká něco mnohem důležitějšího:
"Můžu se o sebe opřít." 

Protože člověk, který se tolik nebojí nejistoty, má v životě mnohem více možností.
Může odejít.
Může začít znovu.
Může změnit práci.
Může říct ne.
Může říct ano něčemu, co je děsivé.
A tím se jeho životní cesta začne větvit úplně jinak.

Možná jsem si nepřepsala život.
Možná jsem si poprvé uvědomila, že ho můžu psát sama.

A možná právě tohle je můj vlastní příběh o tom, jak jsem šla "na zkušenou".
Jen jsem nešla do světa na pár měsíců.
Odešla jsem do něj jako velký dítě.
A postupně jsem v něm dospívala.
Potkávala jsem jiné lidi.
Jinou kulturu.
Jiný způsob komunikace.
Jiný vztah k autoritám, práci, rodině, penězům, přírodě i samotnému životu.

Některé věci mě bolely.
Některé mě zocelily.
Některé mi ukázaly, že zvládnu mnohem víc, než jsem si myslela.
A některé mě donutily přemýšlet, co ze mě vlastně patří mně.

A co jsem jen převzala od prostředí, ve kterém jsem vyrůstala.
A přesně to je podle mě jedna z největších výhod života v zahraničí.

Nejde jen o to, že poznáš svět.
Poznáš sama sebe v jiném kontextu.

Zjistíš, kdo jsi, když kolem tebe nejsou lidé, kteří tě znají od dětství.
Když nikdo neví, jaká jsi byla ve škole.
Když nezná tvoji rodinu.
Když neví, co jsi "vždycky dělala".
Najednou máš možnost napsat další kapitolu trochu jinak.
A možná právě proto se někdy člověk musí vydat do světa.

Ne proto, aby utekl před tím, odkud pochází.
Ale aby zjistil, co si z toho chce vzít s sebou dál.
A co už ne.

Možná právě tohle je ta největší zkušená, kterou nám svět může dát.

A co ty?
✨ Jak se cítíš na místě, kde žiješ?
✨ Napadlo tě někdy žít někde jinde?
✨ Zkusil/a jsi to?
✨ Jak tohle rozhodnutí vnímáš zpětně?
✨ Kdybys mohl/a bydlet kdekoliv na světě, kde by to bylo a proč?