30.Moje cesta s endometriózou: 5.Rekonvalescence- nikdo mě nepřipravil na to, co přijde po operaci.

První dny po laparoskopii endometriózy mýma očima.

Operace skončila.
Ale teď to všechno začíná.

Když jsem přijela domů z nemocnice, byla jsem ještě pod vlivem anestezie
A byla jsem jeden velký emoční koktejl.
Chvíli jsem se smála.
Chvíli jsem plakala.
Pak zase smála.
Byla jsem neuvěřitelně šťastná. Měla jsem obrovskou radost a hlavně… obrovskou úlevu.

Věděla jsem totiž, že operací to nekončí.
Naopak.
Že tím všechno teprve začíná.

Plakala jsem štěstím, protože mi někdo konečně potvrdil to a odstravil to, co jsem celou dobu věděla. Že moje bolest byla skutečná.
Že jsem si ji nevymýšlela. A že příčina, kterou doktor našel, už je pryč.

Plakala jsem i proto, že jsem si uvědomila něco mnohem hlubšího.

Pro mě tahle operace neznamenala jen odstranění endometriózy.
Znamenala začátek změny v naší ženské linii.
Poprvé jsem měla pocit, že žena v naší rodině říká sama sobě:
"Já jsem důležitá. Moje zdraví je důležité."
A pokud to znamená investovat do svého těla, abych mohla žít zdravý a kvalitní život, tak si tu operaci prostě zaplatím. Vnímám to jako velký krok k uzdravení nejen sebe, ale i vzorců, které se mezi ženami v naší rodině předávaly celé generace.

Smála jsem se také proto, že některé momenty byly zpětně prostě strašně vtipné.
Doktor mi říká výsledky operace a mě to přišlo vtipné stejně jako když bych si dala jointa.
Dnes už vím, že to byla hlavně anestezie.
Byla jsem šťastná, uvolněná a připadala jsem si, jako bych viděla svět přes úplně jiné brýle.

A pak přišel i smutek.
Protože v každém takovém životním okamžiku byla se mnou Summer.
V tom dobrém i v tom nejtěžším.
Nemusela nic říkat, stačilo, že byla vedle mě.
Tentokrát tam ale nebyla.
Poprvé při tak významném okamžiku tady není.
A právě doma, v tichu svého bytu, jsem si dovolila prožít úplně všechno.

Radost, vděčnost, úlevu, smutek. I naději.
A jsem neskutečně vděčná za všechna uvědomění, která ke mně v těch chvílích přišla.

Přiznám se, že jsem si před operací představovala hlavně samotný zákrok.
Co bude během něj.
Jaké budou výsledky.
Jak se budu cítit po probuzení.

Ale vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, co přijde potom.

A přitom právě rekonvalescence mě naučila zpomalit víc než cokoliv jiného za posledních několik let.

1. den – 17. 6.2026
Dovolila jsem si celý den jen ležet, odpočívat.
Sem tam se projít po bytě.
Ale jinak jsem nedělala vůbec nic.
A víš co? Bylo to skvělý.

Myslím si, že bychom si všichni měli kvůli vlastnímu mentálnímu zdraví občas dovolit hodinku nicnedělání. Jen koukat do stropu, nikam nespěchat a prostě být.

Dostala jsem léky:

• Coxerit – protizánětlivý lék.
• Tradolan – silné analgetikum ze skupiny opioidů, které tlumí bolest tím, že působí na centrální nervový systém.

Večer mě čekalo sundání náplastí a první sprcha.
Trochu jsem se toho bála. Pamatuju si totiž moc dobře, jak nepříjemné sundávání náplastí bývalo.
Ale víš co?
Náplastový průmysl asi udělal velký pokrok.
Začala jsem opatrně od krajů a šlo to skoro jako po másle.
Za pár minut byly náplasti dole a já si to štrádovala do sprchy.

Největší šok ale přišel až potom.

Moje břicho.
Byla jsem nafouklá, jako bych byla ve třetím měsíci těhotenství.
A upřímně? Tohle pro mě bylo snad horší než samotné operační rány.

Necítila jsem se vůbec dobře ve vlastním těle.
Ne kvůli bolesti.
Ale kvůli tomu, jak moje tělo najednou vypadalo.

Co se vlastně děje v těle po laparoskopii?

Při laparoskopii lékaři nafouknou dutinu břišní oxidem uhličitým (CO₂), aby měli lepší přehled a prostor pro operaci.Většina plynu se po zákroku vypustí, ale část v těle zůstává.
Protože je lehký, stoupá směrem k bránici.

A právě tam vzniká známá přenesená bolest.
Bránice totiž sdílí stejné nervové dráhy jako ramena a oblast pod klíční kostí.
Mozek pak bolest vyhodnotí úplně jinde.
Já bych ji popsala jako takovou tupou, protivnou bolest.
Nebolí neustále.

Spíš přichází ve vlnách jako kontrakce.
Jako kdyby si řekla: "Ahoj, ještě jsem tady."
A zase odešla.

2. den – 18. 6.
První noc byla celkem náročná.
Měla jsem pocit, že jsem se vlastně vůbec nevyspala.
Normálně během noci cestuju po celé posteli, když tam mám místo.

Jenže tentokrát jsem mohla ležet prakticky jen na zádech.
A to byl pořádný nezvyk.

Posnídala jsem na terase na sluníčku, užívala si úplné bezvětří, zpěv ptáků a chvíle, kdy jsem prostě jen byla. Volala jsem si s mamkou i s kamarádkou.

Bez práce.
Bez povinností.
Bez výkonu.

Pak mi ale došlo něco jiného.
Dva dny jsem nebyla na velké‼️‼️‼️

Říkala jsem si, že moje střeva asi nejsou úplně nadšená.
Po anestezii totiž pracují mnohem pomaleji.
Jenže pak přišel den D.
A já měla pocit, že mě doslova zabije vlastní hovno 😂

Jak to popsat…
Potřebuješ zatlačit.
Jenže zároveň nechceš, protože tě bolí břicho.
Takže tvoje tělo vede boj samo se sebou.
Statečně jsem bojovala...
... a přežila.

Ale reálně jsem si říkala, že mě jednou najdou a v novinách bude titulek:
"Ženu zabilo její vlastní hovno."
Dobře.
Možná spíš: "Utrhla ji vlastní prdel."

Jakmile jsem zjistila, že za to pravděpodobně může Tradolan, okamžitě jsem ho vysadila.
Nechala jsem si přivézt probiotika i projímadlo.
Takže holky…jestli vás operace teprve čeká…
Kupte projímadlo dopředu.
Možná mi jednou poděkujete 😂

3. den – 19. 6.206

Začala jsem přemýšlet nad tím, co bude dál.
Nejen po operaci, ale po životě s endometriózou.
Začala jsem přemýšlet nad jídlem (které už tak bylo dost vyšperkované).
Suplementy, pohyb a psychika.

Myslím si, že jsem na tom celkově dobře.

Jen některé oblasti potřebují trochu jiný přístup.
Jemnější a laskavější.

Připravila jsem si otázky na pooperační kontrolu.
A odměnila jsem se sportovní taškou z Česka od mé oblíbené tvůrkyně.

Jen tak.
Protože jsem to zvládla a tak jsem si to takhle dovolila "oslavit"

4. den – 20. 6.2026
Odpočívám, snídám na terase.
Píšu články, maluju.

A prostě jen jsem. A vlastně mi to ke štěstí úplně stačí.

5. den – 21. 6.2026
Vyrazila jsem na první krátkou procházku.
S mým "těhotenským" bříškem.
Otestovat jak na tom jsem a rozhýbat střeva.

A právě během ní se ve mně otevřela ještě jedna velká otázka.
Mateřství.

Možná to bude znít zvláštně.
Vždycky jsem si myslela že budu máma.
Ale nikdy jsem necítila, že právě mateřství je jediný smysl života ženy.
Dospěla jsem strašně brzy.
Dlouho jsem se starala víc o všechny kolem sebe než sama o sebe.
A možná právě proto mám dnes pocit, že druhá část mého života má být hlavně o mně.
O tom dopřát si všechno, na co dřív nebyl prostor.

Ale tohle je téma na úplně jiný článek.

Co mě během rekonvalescence překvapilo nejvíc
Myslela jsem si, že nejhorší bude bolest po operaci.
Nebyla.

Největším nepřítelem bylo něco úplně jiného.
Nafouklé břicho.
A zvláštní pocit, že moje tělo najednou není moje.
Přitom právě v těchto dnech jsem si uvědomila, jak neuvěřitelnou práci moje tělo odvádí.
Hojí se.
Každou minutu, hodinu.
A neočekává se ode mě výkon.
"Jen" čas, trpělivost.
A laskavost vůči sobe samé.

Co bych dnes doporučila každé ženě před operací:
Uvař si jídlo dopředu
Ukliď si byt, aby tě během nestresuje nevysátá podlaha
Připrav si hodně polštářů pro epesní komfort.
Kup si probiotika a projímadlo
Pořiď si malý polštář do auta pod bezpečnostní pás
Připrav si volné bavlněné oblečení, aby rány dýchaly
Měj po ruce elektrolyty
Velkou láhev na vodu
A hlavně… nespěchej‼️

Tvoje tělo právě odvedlo obrovský kus práce, tak mu dej dost prostoru se zahojit.
(Moje největší výzva, nespěchat a dopřát si čas).


A co ty?
✨ Jak se o sebe staráš ve chvílích, kdy ti není dobře?
✨ Máš kolem sebe člověka, který ti pomůže, když to opravdu potřebuješ?
✨ Umíš si dovolit jeden den opravdu nic nedělat, aniž bys měl/a výčitky?
✨ Kdy naposledy jsi dal/a svému tělu prostor jen odpočívat a regenerovat?
✨ Jak přemýšlíš o rodičovství? Dovolíš si představu, že NEMUSÍŠ mít děti?