29.Moje cesta s endometriózou:    4.Přípravy a den D

Ať mě čeká cokoliv, už nechci dál jen přežívat. 

Týden před operací
Byla jsem nervózní, přiznám se… Čím víc jsem se ptala okolí, hledala odpovědi ve vnějším světě a ne sama u sebe, tím víc jsem byla nervózní.

V hlavě jsem měla otázky jako:

• Mám endometriózu už od první menstruace?
• Pokud ano, jak moc to může být zlé?
• Proč to nikdo neřešil už na začátku?
• Operaci zvládnu, to je jasný.
• Co rekonvalescence? Jak se budu cítit?
• Kde mě to všude bude bolet a jak dlouho zůstanu doma?
• Co pak? Jak jinak jíst? Jak žít, abych udělala všechno pro to, aby se nevrátila?

Takhle jsem fungovala pár dní. Myslela jsem, že mi praskne hlava.
Až jsem se dostala do bodu, kdy jsem se ROZHODLA, že to zvládnu. Ať to bude jakkoliv.
A že největší laskavost, kterou sama sobě můžu udělat, je jít pěkně krok po kroku.

Den až dva před operací
Bylo úžasných 15 stupňů Celsia a téměř BEZVĚTŘÍÍÍÍ, což pro mě znamená tropické počasí, které jsem si hodlala náležitě užíííít. Před operací už jsem nepracovala. Dopřála jsem si čas sama se sebou a sama pro sebe.

Abych se mohla soustředit jen na sebe. Vnější svět jsem nechala žít vedle sebe.
Pořádně a krásně jsem se vyspala a ráno jsem prostě jen hodinku ležela v posteli.
Udělala jsem si skvělý banana bread, zacvičila si jógu a posnídala venku na mojí milované terase.

Zašla jsem si "pomeditovat" do zahradnictví, kde by moje duše dokázala sedět celé hodiny. Nejradši bych si všechny květiny odnesla domů, sázela, zahradničila a měla jednou obrovský skleník.

Naplnit lednici tak, abych se týden o nic nemusela starat… Miluju to!

Šla jsem si zaplavat, abych protáhla tělo, ale zároveň mu dopřála relaxaci, což se povedlo nad moje očekávání.

Na Islandu takových 15 stupňů slavím skoro stejně, jako kdyby bylo v Česku 25.
Šaty, klobouk, plavky a nechat pokožku pomazlit sluníčkem tak, jak to má ráda.
Nasát krásnou bronzovou barvu, kterou na sobě miluju.

Uvařit skvělé, ale zároveň lehké jídlo.
Udělala jsem si zeleninovou polévku, naložila rybu a krevety do lednice s tím, že si je připravím čerstvé podle toho, jak se budu po anestezii cítit.

Chtěla jsem počkat, o co si tělo samo řekne.
Úklid, aby mě doma během odpočinku nic netriggerovalo.

A pro svůj hezký pocit jsem opečovala sama sebe tak, jak to mám ráda.
Klasika.
Úprava obočí, depilace a laser, manikúra, pedikúra, maska na vlasy…

Jááá… já si tohle ráda dělám sama.

Je to takový čas pro mě, kdy pro sebe udělám něco navíc, co mi vydrží a nemusím to řešit každý den.
Je to můj malý rituál ode mě pro mě.
Pustím si podcast nebo film a jedu od hlavy až k patě…

Dopřála jsem tělu procházky, klid, dech, meditaci.
Jen tak být.
A hlavně jsem pracovala se svojí hlavou, aby nepřevzala vedení.
Což se mi následně vyplatilo ♥

Co po mně chtěl anesteziolog před operací na Islandu
Neměla jsem žádné předoperační vyšetření, žádné ekg, nic.
Což bylo zvláštní protože v Česku i na "jednoduchou" blefaroplastiku, která je v lokální anestezii mi dělali EKG před operací.  A věděla jsem že po operaci půjdu domů po pár hodinách (což cením) protože není lepší místo na zotavení než na vlastním záchodě, koupelně, doma ve svojí posteli.

Před operací mi anesteziolog několik dní předem poslal e-mail s dotazníkem.
Jeho cílem bylo zjistit, zda je pro mě celková anestezie bezpečná a zda není potřeba zohlednit nějaká zdravotní rizika. A zde je seznam na co se mě ptal:

• Jméno a datum narození.
• Alergie nebo nesnášenlivost na léky.
• Výška a hmotnost.
• Zda trpím nějakým onemocněním (například vysokým krevním tlakem, cukrovkou, onemocněním srdce či plic nebo refluxem).
• Jaké léky pravidelně nebo příležitostně užívám, včetně jejich dávkování.
• Zda kouřím.
• Jaké operace jsem v minulosti prodělala.
• Jestli jsem někdy měla komplikace po anestezii, například silnou nevolnost, zvracení nebo výrazné bolesti.
• Zda jsem byla v posledních 14 dnech nachlazená, měla horečku nebo kašel.
• Jestli mám před operací nějaké otázky.
• Jak probíhá anestezie

V e-mailu bylo také popsáno, jak bude celková anestezie probíhat.
Léky se podávají do žíly a pacient usne přibližně během 30 až 40 sekund.
Po celou dobu operace jsou anestetika podávána infuzní pumpou a po skončení zákroku je pacient převezen na dospávací pokoj.

Součástí anestezie jsou preventivně podané léky proti bolesti i proti nevolnosti.
Určitá bolest po operaci je očekávaná, ale cílem je, aby byla snesitelná.
Pokud je bolest silnější, pacient může kdykoli požádat o další analgetika.

Pokyny před operací
Před operací je nutné dodržet několik jednoduchých pravidel:
Nejíst alespoň 6 hodin před zákrokem.
Čiré tekutiny (například vodu, džus bez dužiny nebo černou kávu) je možné pít ještě do 2 hodin před operací, přibližně 100–200 ml.

Pokud pacient pravidelně užívá léky, anesteziolog předem sdělí, které z nich je vhodné užít i v den operace.

Celý proces na mě působil velmi profesionálně a uklidňujícím dojmem.
Dokonce jsme i s anesteziologem zavtipkovali a to mi dalo obrovskou sílu a elán do celého procesu.

Co jsem měla připravené s sebou

• láhev s vodou
• elektrolyty
• islandský lišejník (skvělý na zklidnění krku)
• volné kalhoty na převlečení, ideálně do pasu, aby nikde netlačily
• powerbanku (kdyby náhodou)
• sluchátka
• malý polštářek mezi břicho a bezpečnostní pás do auta
• intimní vložku (kdyby náhodou)
• pohodlné oblečení, ideálně něco, co nemusím přetahovat přes hlavu (například košili)

Den operace
Cítila jsem se naprosto skvěle.
Takové pocity bych přála každému, kdo jde na operaci.
Strach i nejistota se během týdne úplně rozpustily.
A vystřídala je radost a určité těšení se.

V den operace jsem byla plná odvahy, klidu, vděčnosti a laskavosti.
Brala jsem to jako novou životní zkušenost.
Šla jsem tam jako tvůrce svého příběhu.
Od anestezie až po probuzení.
Ne jako oběť situace.
A právě tohle mi dalo obrovskou vnitřní sílu.

Někde uvnitř se objevilo tolik pevnosti a odvahy, o kterých jsem donedávna vůbec nevěděla.

Připravila jsem si všechno s sebou.
A připravila jsem i sama sebe.
Myslím si, že i to, jak jsem o sebe pečovala = od masky na nohy až po masku na vlasy , hrálo svoji roli.

Moje pozornost byla v každém okamžiku daného dne.
Nesměřovala do budoucnosti.
Žila jsem každou minutu svého života a plně ji vnímala.
Šla jsem tam krásná, v super náladě, dobře připravená.
S důvěrou, že jsem si vybrala a zaplatila tu nejlepší péči, jakou jsem si mohla přát.
A že to zvládnu.
No matter what.

Před příjezdem na kliniku jsem si ještě zašla opravit sluneční brýle ke kamarádce, která mi popřála hodně štěstí.
Nakoupila jsem si pár eko a non-toxic věcí do domácnosti, dala si krásnou klidnou procházku a pomalu došla na kliniku.

Atmosféru jsem si vytvořila takovou, jako bych byla nejvzácnější návštěva svého života.
Někdo, o koho pečuji stejně krásně, jako kdyby byl na pobytu v pětihvězdičkovém hotelu.

Čekání
Na recepci jsem se nahlásila v 11:30.
A moje dobrodružství začalo.
Prostředí kliniky bylo velmi příjemné.

Žádný nemocniční pach, žádná těžká energie, žádný pocit nemocnice, který znám z Česka.
Už jen to pro mě bylo samo o sobě velmi léčivé.

Během přípravy na operaci jsem měla pocit, že běžím štafetový závod.
S každou další štafetou jsem byla blíž cíli.

A ten byl jasný. Probudit se bez endometriózy s čistým štítem a s dobrými výsledky.

1. štafeta = čekárna
Společně se dvěma dalšími pacienty.
Čekání na sestřičku.

2. štafeta = převlékárna
Dostala jsem léky proti bolesti, nákupní košík na své věci a operační oblečení.
Převlékla jsem se.
Na ruce mi zůstal jen bavlnkový náramek od kamarádky, který mi přivezla z Latinské Ameriky jako talisman síly a odvahy.
A pásek s mým jménem a QR kódem.
Do košíku jsem si dala oblečení, boty i osobní věci a pokračovala dál.

3. štafeta = předoperační čekárna
Klidné místo.
Dostala jsem speciální textilní vak, do kterého proudil teplý vzduch, a přes sebe deku.
Seděla jsem tam zachumlaná a koukala na videa na instagramu se zvířátky.
Protože ta mi vždycky zvednou náladu ještě o jeden level výš.

4. štafeta =  anesteziolog
Zkontroloval si váhu, alergie a další potřebné informace.
Napíchl mi kanylu.
Pak odešel na oběd, tak jsem mu popřála dobrou chuť.
A nahlas mu ji záviděla.
Já už totiž začínala mít hlad.
Bylo kolem půl jedné.

5. štafeta = pan doktor.
Prošel si semnou operační plán.
Zeptal se, jestli mám ještě nějaké otázky.
A kolem jedné hodiny odpoledne jsme společně odešli na operační sál.

Operace…
Všechno mi bylo vysvětleno předem.
Dostanu celkovou anestezii (prosila jsem o kvalitní materiál, ať si to taky užiju, když už. 😄).

Jakmile budu spát, doktor se pustí do práce.
Nejprve prohlédne ženské pohlavní orgány a močový měchýř skrze vaginální vstup.
Poté přejde k laparoskopickému vyšetření.

Tomu předchází nafouknutí břicha plynem, aby vznikl prostor pro bezpečnou práci a bylo možné najít všechno, co mě tam zlobí. Do břicha se vstupuje laparoskopicky skrze malé otvory.

Předem jsem doktora upozornila, že ať bude situace jakákoliv, všechny reprodukční orgány chci zachovat. Samozřejmě mi slíbil, že to bude respektovat.

Jakmile najde příčinu, kompletně ji odstraní, vytáhne ji ven přes pupík a odešle na histologické vyšetření. Výsledky se dozvím na pooperační kontrole 30. června.

Jaké byly moje pocity?
Klidné. A zvláštní zároveň.

Věděla jsem, že ten sympatický anesteziolog mě bude hlídat jako anděl strážný a doktor je kapacita ve svém oboru.
Byla tam ještě jedna sestřička, která mi pomohla na gynekologické lehátko a poprosila mě, ať si sundám operační kalhotky.

A v jeden moment mě napadlo:
"Sakra... tak hezký anesteziolog a uvidí mě nahou dřív, než bych sama chtěla." 😂

Jasně, že je na to zvyklý.
Ale víte, jak to je.
Když máte sympatického zubaře nebo doktora, je to prostě o něco náročnější než kdyby to bylo úplně naopak.

Byla jsem připravená podívat se do útrob svého těla a nechat odstranit všechno, co tam nepatří.
Dostala jsem kyslíkovou masku, pulzní oxymetr na prst, všichni mi popřáli dobrou noc...
...a to je poslední, co si pamatuju.

Probouzení
Probouzím se na operačním lůžku úplně někde jinde.
Je něco kolem 14:45.
Kolem mě závěsy, abych měla soukromí, ale zároveň na mě sestřičky dobře viděly.

Moje úplně první myšlenka? Že se asi počůrám.
Jo. Až tak moc se mi chtělo.

Byla jsem ještě pořád dost "v rauši" z anestezie, takže moje volání na sestřičky možná připomínalo spíš štěkání pudla.
Já jsem ale měla pocit, že řvu jako pitbull.

Nikdo nepřišel.

Tak jsem si sundala z prstu pulzní oxymetr (myslelo mi to, dodnes nechápu jak.)
Věděla jsem totiž, že jakmile ho sundám, někdo okamžitě přijde.

A opravdu.

Sestřička dorazila, vysvětlila mi, že ten pocit je po anestezii úplně normální.
Že jsem ještě hodně mimo. Nabídla mi pití, ať se trochu napiju, počkám a potom mě vezme na toaletu.

Byla jsem někde mezi spánkem a bděním.
Minutu jsem spala.
Minutu byla vzhůru.

Měla jsem obrovskou žízeň, ale pila jsem jen po malých doušcích.
Dodnes je pro mě malý zázrak, že jsem byla schopná komunikovat anglicky.
Jako fakt.
Jsem ráda, že jsem se vůbec domluvila, protože mám pocit, že mi anestezie dočasně snížila angličtinu tak o polovinu.

Čím déle jsem čekala, tím víc se mi chtělo na záchod.
A hlavně...
...nechtěla jsem se jim počůrat do postele.

Tak jsem zavolala sestřičku podruhé.
Tentokrát už opravdu.
Pomohla mi obléct se a dovedla mě na toaletu.
Na posteli jsem si všimla, že pod sebou trochu krvácím, ale nebylo to nic dramatického.

Ta úleva na záchodě?
Ach bože...
To bylo něco.
Připomínalo to ten pocit, když strašně dlouho zadržujete čůrání a pak se konečně dostanete na toaletu.
Jen to trvalo nekonečně dlouho.
Než jsem všechno dostala ven, přišla za mnou sestřička asi třikrát.
Vždycky se jen zeptala:
"Je všechno v pořádku?"
A já jen odpovídala:
"Ano... jen mi to trvá."

Po návratu už moje postel byla pryč.
Tak jsem tam chvíli zmateně stála.

Naštěstí si mě všimla další sestřička a odvedla mě do pohodlného polohovacího koženého křesla s peřinou, kde jsem mohla odpočívat a pomalu se připravovat na odchod domů.

Ten stav po anestezii byl...EPESNÍ.

Seděla jsem tam...
...a najednou byli všichni tak strašně milí.
Laskaví a ochotní.
Svět najednou přestal být nebezpečné místo, kde musí být člověk pořád ve střehu.

Najednou to byl svět, kde si lidé pomáhají.
Jsou na sebe hodní.
A jediný důvod, proč se člověk rozpláče, je dojetí z lidské laskavosti.

Zároveň jsem měla obrovskou chuť se smát.
Jenže...
Jakmile jsem to zkusila, zjistila jsem, že břicho má úplně jiný názor.
Každý pokus o smích okamžitě bolel.

Během čekání jsem si všimla, jak neuvěřitelně pohodlně se mi sedí díky polštářům za zády.
A tehdy mi došlo...
...že doma žádný takový nemám.
A že to bude problém.

Takže dodnes nechápu, jak jsem to zvládla.
Ale...
V islandském Jysku jsem se v islandštině proklikala až k polštářům.
Vybrala jeden přírodní (žádný polyester) a poslala odkaz známému, který mě měl vyzvednout.

Návštěva doktora
Přišel přibližně kolem 15:20.
Tou dobou už jsem byla schopná mnohem lépe vstřebávat informace o operaci.
I když...
...pořád jsem se musela držet, abych se nezačala smát.

Měla jsem totiž pocit, že se směje on mně 😂.
Zprávy byly skvělé.
Na žádném z orgánů endometrióza nebyla.
Hurá!
Ložiska našel na levé i pravé straně pánve a také na kostrči a pod žlučníkem.
Všechno odstranil.
Vytáhl ven přes pupík.
Poslal na histologii.
Na kontrole 30. června se dozvím definitivní výsledky, ale podle jeho názoru se skutečně jednalo o endometriózu.

Dostanu lékařskou zprávu, fotografie před i po operaci a samozřejmě prostor na všechny další otázky.
Nemocenská mi přijde e-mailem.
Léky proti bolesti a zánětu si vyzvednu v lékárně.
Zeptala jsem se, jestli už můžu jít domů.
Usmál se koutkem úst a řekl, že bude lepší ještě chvíli počkat.
Myslím, že oba víme proč.
Potřebovala jsem ještě trochu vystřízlivět z anestezie.

Odjezd domů
Přes zprávy jsem komunikovala se známým Italem, který se nabídl, že mě odveze domů.
Sestřička mi pomohla obléknout zbytek věcí, vzala můj nákupní košík a společně jsme došli do čekárny.

Tam už čekal můj italskýýý odvoz.
Předem jsem ho upozornila:
"Cokoliv teď řeknu, nesmí být nikdy použito proti mně. V tuhle chvíli nejsem úplně svéprávná."
Smál se.
Hodně.
Já chtěla taky.
Jenže břicho okamžitě protestovalo.
Takže následovala další instrukce.
"Prosím tě... nesměj se."😂

Do té doby jsem si myslela, že se bez zapojení břicha smát prostě nedá.
Ale jde.
Smějete se jen pusou a hrudníkem.
Dál už ten smích nesmíte pustit.
Jinak to okamžitě ucítíte.

Pak jsme se zastavili v lékárně.
A já měla pocit, že než mě pan lékárník obslouží, stihnu si najít partnera, otěhotnět a porodit.
Netuším, co mu tak dlouho trvalo.
Ale pochopila jsem, že dostávám kvalitní materiál, když po mně chtěl i občanku.

Sláva.
Máme hotovo.
Jedeme domů.

Naštěstí Ital nechal doma svůj Jeep Rubicon a přijel nižším autem.
Dodnes tvrdím, že měl šestý smysl.
Do auta jsem se nějak poskládala.
Polštář na břicho.
Přes něj bezpečnostní pás.
A jeli jsme ještě pro nový polštář.

Já vysmátá jak měsíček na hnoji.
On opatrný jako nikdy.
Každý retardér jsem totiž cítila.

A nový polštář? To byl jeden z nejlepších nákupů celého dne.

Jsem konečně doma
Sjetá, ale šťastná. Ve svém klidu, pohodlí a bezpečí.
Sama, ale v té nejlepší společnosti své vlastní.

Střídaly se ve mně různé pocity a emoce.

Slzy štěstí, radosti a vděčnosti, že už to mám za sebou.
Že jsem zdravá.
Že je šance že budu žít bez bolesti. Protože upřímně?
Já vlastně ani nevím, jaké to je, když menstruace nebolí.

Pak přišly slzy zoufalství.
Protože jsem osm let chodila k doktorům v Česku, říkala jsem, že nejsem schopná normálně fungovat, a nikdo mě neposlouchal.
Nikdo mi nepomohl.
Moje obtíže byly jen zaznamenány do karty a celé to skončilo doporučením na hormonální antikoncepci.

Na záchodě pak přišel jeden velký wow moment.

Došlo mi, že mi nedávno bylo třiatřicet.
Kristova léta.
A že právě začíná druhá a, sakra, úžasná dekáda mého života.

Ta první byla náročná.
Bolavá.
Plná hledání.
A já cítím, že právě tímhle rokem, a hlavně tímhle krokem, se všechno začíná obracet.

Vzpomněla jsem si i na Summer.
Byla se mnou v tom dobrém i ve zlém a dnes mi chyběla víc než kdy jindy.

Vím, že by si lehla ke mně pod peřinu, zahřála by mě, olízla mi slzy a jen by tam se mnou byla.
V tichu.
V klidu. Přesně tak, jak to uměla jen ona.

Fyzicky se cítím dobře, i když nekomfortně.

Kdybych měla porovnat svoje menstruační bolesti na škále od 0 do 10, kde 10 je největší bolest, moje bolesti měly číslo 15.
Pooperační bolest bych ohodnotila číslem 5.

A už jen tenhle rozdíl je pro mě obrovská výhra.

Obrovská psychická úleva, že to, co mi tolik let ničilo život, je pryč.
Břicho mám nafouklé, jako bych byla ve třetím měsíci těhotenství, ale zároveň ho tak úplně necítím.
Čůrání zatím pořád trvá.
Jako kdyby můj močový měchýř zůstal v ložnici, zatímco já už sedím na záchodě.
Nevadí.
Dávám si čas a jsem trpělivá.
Jediného, čeho se trochu bojím, je první cesta na velkou.
Protože ten den prostě přijde. A ty musíš tlačit… ale zároveň nechceš, protože tě to bolí.
No nic.

Nějak to zvládnu. Jako vždycky.
A hlavně…

Jsem neskutečně šťastná, že to mám úspěšně za sebou.

A co ty?
✨ Zažil/a si někdy operaci? 
✨ Jak ses před ní cítila?
✨ Udělal/a by si dneska něco jinak? 
✨ Jaká byla anestezie a její odeznívání?
✨ Jak ses cítil/a po operaci?