27.Moje cesta s endometriózou:     2.Když ti všichni říkají, že je to normální

Bagatelizace bolesti, zpochybňování vlastních pocitů a hledání odpovědí

Moment, kdy jsem začala cítit, že něco není v pořádku, rostl s každou další menstruací. Čti: s každou další bolestí.

Byla to taková bolest, kdy jste někde mezi porodem, umíráním a tím, že vám chce někdo vyrvat vnitřnosti. Měla jsem pocit, že mi prasknou střeva, žaludek a že to prostě jednou nepřežiju.

Jak moje symptomy vypadaly

• rozhozené hormony už v půlce měsíce (to znamená, že z jednoho měsíce jste třeba týden "normální" nebo v pohodě)
• zvracení (i když jsem nejedla)
• šílený průjem, takový, že dokud střeva nejsou prázdná, neopouštíte koupelnu
• střídání horka a zimnice
• šílené bolesti hlavy
• pocity na omdlení
• bolesti zad
• noční můry
• nekvalitní spánek zhruba týden až dva před menstruací
• obrovské křeče, jako by ti chtěl někdo vyrvat vnitřnosti
• šílené bolesti, které ustávaly až po hodinách
• ibuprofen a podobné léky jsem většinou vyzvracela nebo nezabíraly
• později nezabíraly ani opiáty, které jsem měla na předpis proti bolesti
• neměla jsem chuť na jídlo už dva dny před menstruací a první den menstruace jsem většinou nejedla vůbec nic
• dokonce nebylo možné ani pít, protože i to málo jsem šla zvracet
• byla jsem ráda, že jsem se doplazila na záchod
• venčení psa muselo proběhnout před mým stavem a pak až po něm
• kompletní paralýza, kdy jsem nemohla vůbec nic
• psychická frustrace z toho, jakou bolestí si procházím, nerozumím tomu, proč se to děje, nic mi nepomáhá, nevím, kam si jít pro pomoc, co dělat, aby mě konečně někdo bral vážně

Co jsem slýchala
"To jsou hormony."
"To je normální."
"To přejde."
"Menstruace prostě bolí."
"Jsi přecitlivělá."
"Zapíšu si to do karty a půjdeme na prohlídku."
"Pijete bylinky? Kontryhel? Maliník?"
"Dám Vám směs na bolestivou menstruaci".

Rodina
"Takhle to je."
"To musíš vydržet."
"Takhle to prostě je."
"To je úděl nás žen."

A že jediné, co musím udělat, je vydržet.

Mám pocit, že tohle se neslo celou mojí ženskou rodovou linií.
Od mamky, babičky, prababičky a dál.
Ženy něco musely vydržet, nést a nikdy se moc neřešilo, co ony.
Tak nějak se s tím automaticky počítalo a byl to standard.

Upřímně děkuji ženám přede mnou za všechno, co nesly a držely. Ale mnou tohle končí.
Nevidím ani jeden důvod, proč by to mělo pokračovat dál, když to nepřineslo nic moc dobrého. Ba naopak.

Ženy, které vydrží mnohdy věci za hranicí svých limitů.
Ženy, které nejsou samy pro sebe na prvním místě.
Ženy, které místo vagíny začaly mít koule, protože to situace a společnost vyžadovala.

Na slovo VYDRŽET mám poměrně averzi, protože jsem ho slyšela už tolikrát a tolikrát jsem držela a vydržela, že jsem došla do bodu, kdy už ne.
Už nemůžu držet.
Nést víc.

Ba naopak.
Pamatuji si večer, kdy jsem přespávala u rodiny své nejlepší kamarádky.
Ten stav, v jakém mě viděli, děsil je samotné a mě o to víc, když jsem věděla, že by mi rádi pomohli, ale nemají jak.
Kamarádka měla pocit, že se chystám na porod. Sama měla dva za sebou a můj stav jí to do značné míry připomínal. Myslím, že její manžel ze mě má trauma dodnes. Promiň.

Lékaři

Lékařů jsem změnila dost. Možná deset. Jak na Moravě, tak v Praze.
Pokaždé jsem si vyslechla to samé. Sdělovala jsem to samé symptomy, pocity.

A většinou to skončilo preventivní prohlídkou.
Že mám asi hormonální dysbalanci a s tím se nedá nic dělat.
Maximálně mi dají hormonální antikoncepci.
Můžu zkusit fyzioterapii na uvolnění pánve.
Můžu zkusit hormonální jógu. Ultrazvuk je čistý, nic tam nemáte a jste v pořádku.

Už jsem nevěděla, jak vysvětlit, že jejich nabízená "pomoc" mi neřeší příčinu.

Jak jsem přestávala věřit sama sobě
Čím dál častěji mě začaly navštěvovat pochybnosti. Pocity bezmoci, osamocení.

Pocit, že mi není pomoci. Neskutečná frustrace, která se táhla osm let.

Osm let každoměsíčních bolestí, hormonálních výkyvů a pocitu, že je se mnou něco špatně.
Ale nikdo mě neslyšel.
Nikdo neposlouchal.
Nevěnoval mi čas ani pozornost.
Dokonce ani ti doktoři.

96 menstruací, kdy se bolesti zdály nekonečné. Přibližně 768 hodin, kdy jsem byla ráda, že jsem se doplazila na záchod a zpátky do postele. To je vlastně jeden celý měsíc života v kuse.
Na místech těch nejpovolanějších, kde sedí odborníci a autority, tvoje pocity bagatelizují a nepřikládají jim žádnou váhu.

Měla jsem chvíle, kdy jsem si říkala, jestli náhodou nepřeháním.
Jestli nemají pravdu.
Ale díky bohu se s každou další menstruací ten obraz rychle rozbil.
A já cítila, že je zle.

Bod zlomu

S každou nadcházející menstruací jsem věděla, že už nemůžu.
A že jsem velmi blízko limitu, kdy bych se raději oběsila na dentální niti, než zažila další menstruaci.

Začala jsem potkávat víc a víc žen kolem sebe se stejnými nebo podobnými příznaky. Jenom na mém oddělení v práci vím o 5 ženách, které zažívají něco podobného a nebo už maji diagnostikovanou endometriózu.

A jednoho krásného dne jsem dostala doporučení na svého budoucího operujícího lékaře. Anděla.

Rozhodnutí
Začala jsem si o něm okamžitě zjišťovat informace. Jeho zkušenosti, specializaci, reference.
I cenové možnosti.
Dostat se k němu chvíli trvalo.

Přesně čtyři měsíce po svém druhém příletu na Island jsem se zapsala na čekací listinu.
Ještě ten samý měsíc jsem dostala termín první konzultace, která se konala v květnu.

Ano, trvalo to pár měsíců.

Ale když vidíte světlo na konci tunelu a víte, že je tu konečně někdo, kdo poslouchá a pomůže vám, je sedm měsíců pořád hratelných a najednou se ti na chvíli trošku uleví.

Pořád lepší počkat 7 měsíců než nikdy nekončící problém a bolesti.
A pořád mi to vycházelo lépe než jezdit do Česka, zkoušet to znovu tam, platit letenky, plánovat dovolenou a organizovat všechno podle cyklu, kdy jsem stejně nevěděla, kdy menstruace dorazí.

Vždycky jsem měla pocit, že jsem rozbitá.
Že je se mnou něco v nepořádku a je potřeba s tím něco udělat.
Moje tělo mi to dávalo osm let po vysazení antikoncepce velmi jasně najevo.
A myslím si, že i před ní.

Ty jsi v tom těle.
Ty víš, jak ti je.
Kde tě to bolí.

Nikdy prosím nedovol nikomu — ani sobě — bagatelizovat své pocity.
Nikdo jiný v tobě není a necítí za tebe.

Tvoje hranice určuješ ty, nikdo jiný, tak jim naslouchej ♥

A co ty?
✨ Posloucháš své tělo?
✨ Co ti říká?
✨ Je v něm tvoje duše spokojená?
✨ Je něco, co bys pro něj mohl/a udělat?
✨ Zažil/a jsi někdy něco podobného?
✨ Jak jsi to vyřešil/a?