25.Proč můj nervový systém miluje Island

Představím ti Island jinou optikou.

Když se mě lidé ptají, proč jsem se vrátila na Island, většinou čekají odpověď o sopkách, vodopádech nebo polární záři. Jenže pravda je mnohem jednodušší, ale i tak mi trvalo cca půl roku, než jsem si to opravdu uvědomila, co je to TO, proč jsem tady.

Na Islandu se můj nervový systém cítí v klidu a v bezpečí.

Je tu klid, který se těžko popisuje. Méně hluku, méně spěchu, méně očekávání a sociálního tlaku. Nikdo neřeší, jak vypadám, co dělám nebo jestli jsem dost úspěšná.

Mám pocit, že prostě můžu být.

Island mě nepřitahuje jen svou krajinou. Přitahuje mě tím, jak se v něm cítím.
Jako bych si po dlouhé době mohla konečně od všeho vydechnout.

Klid, který nejde vysvětlit fotkou
Tohle pocítíš, až jakmile Island navštívíš. Pamatuju si to přesně, nebyly jsme ani 30 min od letiště a ségra se na mě dívá se slovy: "Ten klid je neskutečný, já ti asi rozumím, proč si tady."

Moje město, odkud pocházím, má přibližně 283 000 obyvatel na ploše 214 km², což představuje hustotu zalidnění cca 1 320 obyvatel na km².

Reykjavík (samotné hlavní město) obývá zhruba 139 000 lidí. S celkovou rozlohou ostrova Island (103 000 km²) a jeho celkovou populací zhruba 400 000 obyvatel je celková hustota zalidnění země pouhé 4 obyvatele na km². Mé město je hustě osídleným centrem s typickou evropskou městskou zástavbou, Island jako celek patří mezi nejřidčeji osídlené oblasti na světě.

Ticho je dalším aspektem, který tady vyhrává.

I když centrum Reykjavíku umí být samozřejmě hlučné a pro mě "přelidněné", stále to nelze srovnávat s velkými městy v České republice, jako je Brno, Praha, Ostrava, Plzeň.

Ač tady samozřejmě jezdí auta, létají letadla a tak dále, ta úroveň hluku je prostě úplně jiná.
Upřímně si myslím, že jsem nenašla (zatím) žádné jiné místo na světě, kde bych se cítila podobně. Připadám si, že Island je taková jedna malá ostrovní vesnička sama o sobě. Jdu na procházku a potkám tři známé, které jsem dlouho neviděla, udělá mi to hezčí den a pokračuju dál.

Ticho tady dostalo úplně jiný význam.

Sociální tlak a nějaké očekávání společnosti?
Tady? Já osobně necítím nic… Znáš to určitě sám/sama.

Měla bys udělat dobrou školu, najít si dobrou práci, partnera, vzít si hypotéku, postavit dům, zplodit dítě a zasadit strom a jednou ročně si zajet do tehdejší "Jugoslávie" na dovolenou a that's it.
Upřímně, mně se při takové vidině mého života dělá zle.
A není to o tom, že by byla špatná, jen tohle prostě není moje cesta.

Naopak já si zde dovoluju přemýšlet o tom, zda vůbec někdy chci být máma.
Jestli tahle "role" je taky ta moje?Já byla vždycky ta, která si jako malá hrála na rodinu, že jsem maminka, miluju děti a zvířata a věřím, že jsem ta nejlepší teta, kterou děti mé kamarádky-sestry mohou mít, ale je to něco, co dává smysl mně v mém životě?
Být máma? Čím víc o tom přemýšlím a dovoluji si to, tím méně si myslím, že je to něco, co v životě potřebuju zažít. Takže mě vlastně zároveň velmi překvapuje, co se to ve mně objevuje, protože kdyby ses mě zeptal 8 let nazpět, jestli chci a budu máma, řekla bych ti: ANO.

Dneska je to: nevím, může se to možná změnit, ale teď to tak necítím.
A tady, kde není tento sociální tlak, vzniká prostor na otázky a na odpovědi.

Znáš takový ty nálepky: jsi dcera, nejstarší, sestra, a tak dál a tak dál a k nim jsou přidružená taková nějaká očekávání jak od společnosti, tak rodiny, tak nějak se předpokládá, že budeš mít ty děti.

Tohle já jsem nechala za sebou, ano, stále mám sestru/y, mamku, dědu, ale tady si tyhle nálepky: měla bys, musíš a tak dál s sebou netahám. Tady cítím a vnímám prostor a nekonečnou svobodu.
Tady nemusím nic dokazovat, něco naplňovat, tady stačí, že jsem.

Příroda jako každodenní a nekonečná terapie
Stačí ti 15 min z "města" prakticky na jakoukoliv stranu a člověk se ocitá v jiném světě. Pro mě je to směs pocitů, které jsem měla z Pána prstenů, Letopisů Narnie, Harryho Pottera a všech těch fantasy příběhů.

A já v jednom takovém žiju, právě teď a tady.
Objímá mě nekonečný prostor a mohu se rozběhnout do všech světových stran.
Když se podívám doprava, vidím nekonečný oceán.
Když se podívám doleva, vidím úžasné majestátní hory, které mi připomínají moji velikost.

Vzduch, prostor, ticho mají silný uzdravující efekt.
Island je připomínkou, že život neznamená neustálý výkon.

Méně podnětů, více života
Jsem citlivá bytost a strašně moc vstřebávám a nasávám okolí a podněty z něj.

Ukážu ti to na příkladu: Na festivalu, kde se lidé baví, srandují, užívají hudbu a žijí z těchto zážitků další měsíc, já uvadám. Doslova a do písmene.
Samozřejmě byla moje party doba, kdy jsem to jela tři dny v kuse za různé podpory a pak to týden dospávala.
Můj poslední festival, kam jsem se šla podívat a jen najíst a nasát atmošku (nevím už, kolik let je to zpátky), začal kolem 19:00 a do půl noci jsem byla doma v posteli.
A i přesto jsem byla KO další týden… a to jsem se tam šla pouze občerstvit a poslechnout si hudbu.

Ale všichni ti lidé, hudba, vibrace, alkohol, drogy, nezdravé jídlo, hluk, chaos, světelné efekty mě vysávají. Já jsem taková houba, která to všechno vždycky pojala do sebe.

A nejsem v tom šťastná. Čas od času kvalitní interpret a koncert je to, co mě naplní.

A teď si představ Island, kde nemáme:

• billboardy

• méně reklam

• méně hluku

• méně vizuálního smogu

Nervový systém a mozek konečně odpočívá, necítí zahlcení jenom z toho, že vstane, jde do práce a na něj se valí tuna informací. Není přeinformovaný.

Prostor být sama sebou
A tohle všechno více vytváří prostor pro autenticitu, kterou jsem možná někdy úplně potlačila, zazdila, upozadila. Otevírá nový level svobody, možností, otázek, poznání sebe sama a toho, co chci.

Island není pro každého, o tom žádná.
Pro mě je ale místem, kde můj nervový systém a já můžeme jen tak být...
A možná právě proto je Island místem, kterému s láskou říkám DOMA.

A co ty?
✨ Jak se cítíš na místě, kde žiješ?
✨ Cítíš svobodu a prostor?
✨ Byl bys ochotný to změnit?
✨ Co by tě to "stálo"?
✨ A stálo by ti to za to i přesto, že…?