22.Co když je život kouzelnější, než si myslíme?

Pohádkoví průvodci, kteří nás nikdy neopustili, jen mají jinou podobu.

Pohádky nás to učily

Pamatuješ si na českého Honzu, který šel do světa na "zkušenou"? Sbalil si to nejnutnější a vydal se na cestu. Někde potkal starého dědečka, kterému pomohl nasekat dříví na zimu, jinde zase babičku s nůší nebo chudáka u cesty. Zastavil se, pomohl, podělil se i o to málo, co měl, někdy si jen tak popovídal. A všechno přispělo k tomu, že žil šťastný život.

A šťastný život se neschovává v mimořádných událostech.
Šťastný život je umění vidět zázrak i v běžném dni.

Jako dítě jsem milovala pohádky a miluju je dodnes… Tehdy jsem to brala jen jako pohádku, ale dnes si myslím, že je v nich schovaný návod pro ty, kteří se tomu otevřou.

Tito lidé existují i dnes… ale v trošku jiné podobě.

Už nemají dlouhý plášť ani kouzelnou hůl.
Sedí vedle vás v autobuse.
Prodávají v obchodě.
Může to být kolegyně nebo klient v práci.
Je to paní s pejskem v parku na lavičce, která se usměje a řekne jednu větu, kterou potřebuješ slyšet.

Je to ten jeden rozhovor na autobusové zastávce, ze kterého uslyšíš jen část. Jednu, ale přesně tu, kterou máš slyšet. Která ti tam někde uvnitř zabrnká na strunu, která potřebuje být slyšena.

Setkání, která ve mně zůstala:

První pár: důkaz, že věkem nic nekončí

Měla jsem klienty, oba kolem sedmdesáti let, kteří přiletěli z Ameriky na Island. Doslova mě dojali svou energií, skromností a vděčností zároveň. Povídali jsme si o tom, jak je duševní a fyzické zdraví důležité a jak překvapivě spousta lidí na to i dnes kašle.

Oba dva stále cestují tak, jak jim zdraví dovolí. On pomáhá synovi rozjet společnost a sám učí, přednáší o fyzickém a mentálním zdraví.

Moje srdce zaplesalo. Viděla jsem krásnou ukázku toho, že stáří jde uchopit i jinak než sedět doma, vařit, dojít do obchodu a koukat na televizi. Můžu být aktivní, můžu dělat to, co mě baví, můžu se učit nové věci i v takovém věku.

Druhý pár: důkaz, že jde skloubit rodina i úspěch

Další pár byl z Ruska, ale dlouhodobě žijí v Americe. Na Island se moc rádi vracejí. Pamatují si mě a vždy se vřele přivítáme, když se vidíme znovu. Mají děti, mají úspěšné podnikání a klobouk dolů, protože rozjet podnikání v cizí zemi je podle mě ještě vyšší level.

Jejich message ke mně byla jasná:                                                                                                                                Dá se skloubit práce, podnikání i rodina. Něco to stojí, není to zadarmo, ale jde to. A když to jde jim, proč bych měla být výjimka?

Třetí setkání: muž, který si dovolil myslet i na sebe

Muž, který si konečně v 35 letech dovolil dovolenou sám pro sebe.

Nahrál manželce video, které mě dojalo k slzám. Říkal jí, jak moc ji miluje, jak mu tady chybí, ale že se to učí užívat i jinak. A že se na ni těší, protože na konci jeho cestovatelského dobrodružství se zase shledají.

Najednou jsme byli v tématu rodina:                                                                                                                           Jak je důležité mít zdravý odstup. Mít hranice a být dostatečně blízko, ale zdravě daleko( každý má jiný limit). Mluvili jsme o tom, jak je někdy těžké s blízkými komunikovat. A shodli jsme se, že kdo nechce slyšet, neslyší. Kdo nechce vidět, nevidí.

Zmínil také, že s manželkou se rozhodli děti nemít. Člověk ví, že to, co řeší on, řeší i další lidé. Ale stejně se mu uleví, když přijde někdo, kdo to pojmenuje nahlas.

Páry, které mi ukázaly, jak může vypadat láska po letech. Potkávala jsem páry, které byly spolu 20, 30 i 40 let a ptala jsem se jich na jejich "tajemství".

Jedna odpověď byla: "Jsme nejlepší přátelé a jsme jeden tým."

Druhý pár řekl:"Máme hodně společného, hodně aktivit děláme spolu, ale máme i své vlastní."

Třetí pár odpověděl: "Máme jako prioritu sebe, ne děti. Milujeme je, ale jednou odejdou a zase budeme jen my dva."

Čtvrtý pár byl spolu 35 let a ta energie!: Pošťuchování, flirtování, hašteření. Pár, který se i v jejich věku sebere a jede cestovat na motorkách nebo na horské výšlapy. Takhle to chci mít jednou i já.

Ne styl: "Jsme spolu 40 let, tak už to nějak doklepeme." Ale živost, partnerství, radost, hloubku.

Pátý pár: láska nemusí zestárnout

Pátý pár měl dynamiku, jako by byli čerstvě spolu. V prvním momentě mi běželo hlavou:

"Wooow, tak tohle je asi nový vztah."

A ono ne. Po chvíli jsem zjistila, že mají čtyři děti a tohle je po dlouhé době čas jen pro ně dva. A užívali si ho plnými doušky.

Šestý pár: že sny nemusí čekat na důchod

Další pár popisoval jejich společné cestování a "náhodou" mluvili o místech, kam bych se chtěla podívat i já…. Od Himálají po Aljašku. Vyprávěli o průvodcích, kteří odvedli skvělou práci. Paní, která semnou sedí v lázních a má 60 let a možná i víc, ta stejná žena mi vypráví o tom, jak seděla na Aljašce vedle medvěda.

Podle mě se po takové zkušenosti člověk musí stát zenovým mistrem. Protože mít takový zážitek, nepanikařit a nenechat se sežrat, to chce vnitřní sílu i odvahu.

A mně došlo: Co když sny nemusí čekat  na "jednou"? A nebo co když právě takové cesty jsou za “odměnu” a vyplatí se na ně počkat?

Osmý pár: slova, která přišla přesně včas

A ten nejčerstvější pár mě dostal asi nejvíc. Pár z Philadelphie. Povídali jsme si o životě, proč jsem tady, jak dlouho tu jsem. O tom, že děti měli později a že to bylo skvělé rozhodnutí.

Mají dceru v mém věku. Rozešla se, začala nový život, protože s partnerem byli extrémně odlišní. On chtěl život v horách a lyžování, ona chtěla život v New Yorku.

A pak přišly rady, které ve mně zůstaly:                                                                                                                       Ať si dobře vyberu a  nespěchám na děti ani na manžela.Protože ten, kdo bude vedle mě, pravděpodobně ovlivní zbytek mého života. Ať nevěřím tlaku společnosti, že bych "měla", protože mám věk, klapni na oči a pokračuj v tom co děláš. Ona sama měla první dítě v 37 a druhé kolem čtyřicítky. A nelituje toho.

Pak mi řekli: "Máš krásného ducha. Dvakrát ses odstěhovala do cizí země.. To chce odvahu. Nevzdala ses a nevzdáváš se dál. Pokračuj. Ten člověk, kterého hledáš, hledá i tebe. Váš čas přijde."

Rozloučili jsme se a za oknem mi poslali pusu na dlani.

Pohádky jsou mapou života

Archetypální vnímání příběhu znamená vidět pod povrch, kde se děje něco univerzálního, co se opakuje napříč kulturami, dobami i lidskými životy. Příběhy čteme jako mapu lidské zkušenosti.

Honza nejde jen do světa.
→ Člověk opouští bezpečí a dospívá.

Drak není jen příšera.
→ Strach, trauma, překážka, něco, co tě konfrontuje.

Princezna není jen žena na zámku.
→ Duše, hodnota, vnitřní dar, láska, životní naplnění.

Babička u cesty není jen stará žena.
→ Moudrost, intuice, průvodkyně, hlas života.

Tři úkoly nejsou jen dějová zápletka.
→ Proces zrání a zkoušek.

Archetypy jsou základní symboly lidské psychiky, které poznáváme intuitivně. Proto i dítě chápe pohádku, i když neumí psychologii. Pozná:

• kdo/co je dobro
• kdo/co je nebezpečí
• kdo/co pomáhá
• že cesta mění člověka
• že odvaha je potřeba

Možná jsme z pohádek nevyrostli, jen jsme si zapomněli všímat lidí kolem sebe a vidět je v obyčejných "lidech".

Problém dneška je…. Že je nevidíme, nejsme přítomní a nevšímáme si. Jsme unavení, spěcháme, scrollujeme. Máme náš nekonečný seznam v hlavě, někdy přemýšlíme až moc o tom, co bude odpoledne, zítra, za týden, měsíc nebo rok.

Máme oči sklopené do telefonu a myslíme si, že život je jinde. A přitom nám protéká přímo mezi prsty.

Miluju žít v zahraničí a potkávat lidi z různých koutů světa. Někdy se neděje nic a někdy se s určitými lidmi v konverzacích dějí zázraky. Kdy se duše potkají, sladí a naše konverzace mi připomíná symfonii.

A o tom píšu

O větách, které zahřejí jako horké kakao v chladném mrazivém dni. O slovech, která možná nikdy nemusíš slyšet od vlastní rodiny. Ale když je potřebuješ slyšet v nějaké podobě, život / Vesmír / existence je k tobě pošle.

Pro mě jsou to takoví mí pohádkoví průvodci v dnešním 21. století.

A přeci existují…… akorát mají dnes jinou podobu než v pohádkách, ale jsou tu.

A když se na to podívám z úplně jiného úhlu pohledu, život je taková jedna velká pohádka. Samozřejmě někdy je to náročné, bolí to, a jindy to plyne tak nějak samo. Zázraky se dějí neustále, když na ně věříme. Podpora přichází v neočekávaných chvílích a podobách a důležité věci často přicházejí mimo náš "plán".

Můžeš to být i ty…

Možná dnes nepotkáš kouzelnou babičku. Možná jí dneska budeš právě ty. Jedním úsměvem, větou, lichotkou, zastavením.

A co ty?

✨Potkal jsi někdy pohádkovou babičku nebo dědečka?
✨Jaké bylo jejich poselství?
✨Věříš stále na zázraky, nebo se to někde v dospělosti ztratilo?
✨Jak by vypadalo něco zázračného?
✨Vstal jsi někdy ráno a řekl sis, že někomu uděláš hezký den, jen tak?