21.Je ti přes 30 a nevíš odpovědi na tvé otázky?

Pohled, který nabízím je jiný než možná znáš, ale může tě uklidnit fakt, že je úplně v pořádku nevědět.

Chci děti? Nechci děti?
Kde budu žít za pět let?
Chci se někdy vrátit do Česka?
A pokud ano, tak proč? A za čím?

Je zvláštní, jak samozřejmě jsem kdysi přijala představu, že v určitém věku už na tyhle otázky existují odpovědi. Že budu víc vědět a míň se ptát. Že kolem třicítky se mlha rozplyne a všechno do sebe zapadne.

Jenže ono ne.

Místo jasných plánů mám spíš vizi a prostor.
Místo pevného směru mám otevřené možnosti.
A místo odpovědí… otázky, které se mění.

Někde po cestě jsem uvěřila, že "bych měla vědět".
Že bych měla chtít dům na hypotéku, dobrou práci, ve které budu ideálně po zbytek života.

Že bych měla mít představu o rodině, ideálně hezky poskládanou: pes, kočka, možná králík pro děti. Jedno dítě, druhé dítě. A první bude holčička a pak kluk. Nebo vlastně naopak?

Takový ten obrázek, co dává smysl všem okolo.

Jenže když se na chvíli zastavím a ztiším, zjistím, že to není úplně moje jistota. Spíš ozvěna toho, co jsem slyšela tak dlouho, až to znělo jako pravda.

A tak si to teď dovoluju pustit.

Dovoluju si nevědět, jestli chci děti, a zároveň věřit, že to jednou ucítím.
Dovoluju si nevědět, kde budu žít, a přesto žít naplno teď na místě, kde se právě nacházím.
Dovoluju si nevědět, jestli se vrátím zpátky do Česka, a netlačit na to znát odpověď.

Možná totiž nejde o to "vědět včas".
Možná jde o to být dost upřímná, abych si nepředstírala odpovědi, které necítím.

A možná je tohle ta skutečná dospělost.
Nemít všechno vyřešené… ale unést prostor mezi otázkou a odpovědí.

Protože jediná "jistota", kterou mám, je to, že všechno je nejisté.

Co když…

Možná existují dvě verze života. A možná taky tisíce?

Verze A:
Hypotéka, auto na úvěr, taková ta "jistota". Všechno nějak vyřešené. Nalinkované. Dává to smysl na papíře a vlastně i okolí si u toho spokojeně odškrtne, že je to tak správně.

Jenže já si čím dál víc myslím, že tohle je "pseudo" stabilita.

A pak je tu verze B.
Taková tišší, méně uchopitelná, ale o to víc moje.

Dovoluju si cítit, že domov nemusí být vázaný na hypotéku.
Že auto můžu mít… nebo taky nemusím. A pokud ano, tak ne za cenu závazku, který mě svazuje víc, než podporuje. A jsou tady i další cesty, jak být pojízdná.

A hlavně, dovoluji si nevědět (tohle tady ještě určitě zazní).

Nevědět a přitom si DOVOLIT být v klidu.
Nevědět a přitom se cítit doma sama v sobě.

Možná je úplně v pořádku nemít všechno vyřešené.
Možná je dokonce přirozené, že to vyřešené nikdy úplně nebude.

Protože my sami se neustále měníme. Rosteme, posouváme se, přehodnocujeme.

Já v 15 letech jsem jiná.
Moje 20leté já je taktéž jiné.
30leté já by možná nepoznali mí spolužáci ze základní školy.
Co když je tady další C, D, E, F verze, kterou zatím nevidím?

Upřímně, odkud se vlastně vzalo, že od třiceti bychom to měli mít všechno jasné a vyřešené?
Dlouho jsem tomu věřila. Ale čím víc se dívám kolem sebe, tím víc vidím jiný obraz. Lidi, kteří "to měli vyřešené", a přesto končí v nefunkčních vztazích. Lidi, kteří zůstávají, i když emočně už dávno odešli.

Jen proto, že si kdysi něco slíbili, protože je to zvyk a trvá to přece už tolik let. A tak to "nějak doklepou".
Jenže… co to vlastně znamená? Doklepávat vztah deset let? Dvacet? Čtyřicet?

Ta představa, že vedle někoho strávím čtyřicet let jen proto, že "už jsme se rozhodli", je pro mě upřímně děsivá. Žít vedle někoho, se kterým vlastně žít nechci… to není stabilita. To je tiché vzdání se sebe sama a svého života.

A přitom vím, že ve mně existují dvě části.

Jedna by to chtěla mít nalinkované, takové to jisté, bez otazníků, co se plní a nikde žádné odbočky nejsou. Prostě se jde tak, jak se řeklo, že se půjde. Jak pohodlné, že?

A ta druhá… je překvapivě méně nalinkovaná, ale víc přirozená, víc v klidu.
V klidu s tím, že to tak není.
V klidu s tím, že je OK to, kde jsem právě teď.

Že mám vize, přání, jak se chci cítit, co chci žít. Nemám jasně daný směr a cesty, JAK to udělám, ale hledám, ptám se a nacházím způsoby.

Protože pravda je, že tohle místo, tenhle moment, je momentálně to nejlepší místo, kde můžu být. Ne proto, že je perfektní, ale protože je skutečný a je to "moje" jedinečná cesta.

A jestli to tak bude za rok, za dva, za tři? To já nevím, to se prostě uvidí.

Poprvé v životě z toho nemám úzkost. Naopak. Nacházím v tom velkou svobodu a svým způsobem i určitou míru klidu, že nemusím vymyslet vše, protože jsou prostě situace a plány, které i kdybych chtěla, tak takhle nevymyslím.

Příklad: Nikdy by mě nenapadlo se odstěhovat na Island. Přišla příležitost a stalo se. A já si říkám, jestli pak existuje něco jako osud? Kde začíná a končí svobodná vůle? Kdy se rozhodujeme na základě genetiky (jak reaguje mozek na stres, odměnu, strach), výchovy a zkušeností, aktuálních emocí a hormonů, prostředí, ve kterém jsi, informací, které v tu chvíli máš? Kdy sami sobě říkáme alibi, že "to tak má být", protože jsme unavení, nevidíme cestu, vzdáváme to?
Jsou věci, které nevím a pak jsou věci, které se ještě můžou změnit.

Třeba otázka dětí. Dlouho jsem měla pocit, že na ni musí existovat jasná odpověď.
Ano, nebo ne.
Teď, nebo nikdy.
Ale čím víc nad tím přemýšlím, tím víc cítím, že to tak jednoduché není.

To, jestli jednou budu chtít děti, se neodvíjí jen ode mě.
Ovlivní to partnera to, jak spolu budeme žít.
Jaký prostor spolu vytvoříme.
Jak bezpečně a stabilně se v tom vztahu budeme cítit.
A jestli to bude nějaký další přirozený krok, který přijde nebo ne.
Protože mít dítě není izolované rozhodnutí ve vakuu.
Pro mě je to rozhodnutí v kontextu života, který žiju a lidí, se kterými ho sdílím.

Ano, člověk může být i sám a rozhodnout se pro dítě.
Ale upřímně… pro mě osobně to není něco, co bych chtěla řešit impulzivně nebo "nějak to zařídit".
Pro mě to dává smysl v určitém propojení, v určité kvalitě vztahu a zázemí.
Nemusím být matka samoživtelka za každou cenu, aby dítě mému životu dalo smysl.
Můj život je plnohodnotný už teď takový, jaký právě je.
Rozhodnutí mít dítě pro mě nepřichází z prázdnoty a touhy něco v mém životě zaplnit.
Ale je to spíš o tom co mám, o to bych se ráda podělila.

A to je přesně ono.

Jsou věci, které dneska nevím, protože ještě nenastal ten správný kontext, ve kterém by ta odpověď mohla vzniknout. A poprvé v životě si tohle opravdu dovoluju přijmout a necítit se divně, rozbitá nebo nějak poškozená.

Nevědět není problém, nevědět je pro mě prostor pro odpovědi.Prostor, ve kterém se věci mohou přirozeně vyvinout bez tlaku a nutnosti mít všechno rozhodnuté dopředu. A je to velká úleva.

Vím, že pro generaci mých rodičů nebo prarodičů je tohle těžko pochopitelné. Jejich svět byl víc nalinkovaný a striktnější v tom, co "se má" a "nemá" a jak by to "správně" mělo vypadat. Já po nich vlastně ani nechci, aby tomu rozuměli, jen nabízím jinou optiku a jiný úhel pohledu jak lze vnímat jednu situaci, mnoha směry.

Protože já jsem dneska upřímně ráda, že svůj život nalinkovaný nemám.
Nemám přesný plán, nemám hotové odpovědi, nemám jasno ve všem.

A přesto nebo možná právě proto se cítím dobře. Nemyslím, že kdybych to všechno měla dávno vyřešené, byla bych šťastnější. Spíš naopak. Možná bych byla jen víc svázaná představou, kterou bych si kdysi vytvořila…kterou bych měla potřebu z nějakého důvodu naplnit, ale která by už dávno nebyla moje.

A tak se sama sebe i TEBE ptám:

Kdo vlastně řekl, že to musím vědět?
A komu jsem uvěřila, že bych to vědět měla?

Že mít hypotéku, práci která mě neštve stačí?

Co když je důležité je to hlavně s někým vydržet a to jak se cítím není až tak podstatné?

Že nejdřív práce a pak zábava?
→Co když i práce může být zábavou?

"Lepší něco než nic"→ Co když "nic" je někdy přesně to, co teď potřebuju?

"Musím si to zasloužit"
→ Co když některé věci nemusím vůbec zasluhovat?

"Kdo nic nedělá, nic nezkazí"
→ Co když i chyby jsou součást života, který neodmyslitelně patří k růstu?

"Vydržet se má" (ve vztazích)
→ Co když odcházet je někdy víc o lásce k sobě než o vzdání se?

"Hlavně to nějak dotáhnout"
→ Co když nemusím dotahovat nic, co mi nedává smysl?

"Stabilita je jistota"
→ Co když skutečná jistota je v tom, že se všechno mění?

"Mít jasno je správně"
→ Co když je v pořádku mít otevřeno?

"Život se má naplánovat"
→ Co když život se spíš má prožít než naplánovat?

Možná se to jednou všechno vyjasní a možná taky ne.

Ale já čím dál víc cítím, že je v pořádku být přesně tady.
Někde mezi možnostmi, verzemi života, otázkami a odpověďmi.

A troufám si říct, že možná právě tohle je dospělost.

Ne mít všechno vyřešené. Ale poznávat se.
Ne mít jasno za každou cenu. Ale mít prostor.

Nevím, jestli chci děti. Ale mít důvěru, že to vědět budu.
Nevím, jestli je budu mít.
Nevím, s kým by ten život vlastně byl. Ale vědět jaké hodnoty jsou pro mě důležité.

Nevím, jestli potřebuju hypotéku, velký dům a zahradu…ale vím co mi dělá radost v denním životě.

Nevím, jestli zůstanu na Islandu.
Nebo jestli je to jen kapitola, po které přijde jiná, možná teplejší, možná zase někde úplně jinde, možná zpátky v Česku.

A když se někoho na něco zeptáš a on ti odpoví: Nevím.
Netlač, nech to být …. i to je naprosto v pořádku.

A pro ty kteří ví "všechno" a znají odpovědi na "všechny" otázky v jejich životě: Zeptej se sám sebe, skutečně to víš?

Věnováno:
Všem, kteří jsou nezadaní.
Všem, kteří neví.
Všem, kteří netuší, kde budou bydlet za půl roku nebo za rok.

Nejste v tom sami.

Já sama sice nemám všechny odpovědi, ale vím jednu důležitou věc vím, jakého člověka chci mít vedle sebe. Vím, jaké hodnoty jsou pro mě důležité a jak si přeju žít.
Možná totiž nejde o to mít nalinkovaný každý detail.
Ale mít v sobě kompas.

Ani jeden extrém podle mě nefunguje.
Ani mít všechno rigidně naplánované… ani žít v úplném chaosu bez směru.

Někde mezi tím je zdravý prostor.
Prostor, kde víš, kdo jsi, ale necháváš život, aby tě ještě překvapil.

Protože někdy si ty dveře zavíráme sami.
Tím, jak přemýšlíme. Tím, jak si myslíme, že "už by to mělo být nějak".

A přitom možná stačí jediné, nechat dveře otevřené, být vděční za to, kde jsme.
A zároveň věřit, že život pro nás má připravené víc, než si teď vůbec umíme představit.