19.Spiritualita všedních dnů: Co děláme, když se nikdo nedívá?

Pravda místo dokonalosti
V tomto textu bych chtěla sdílet něco osobnějšího. Je mi tolik, kolik mi je, a na sobě pracuji už zhruba třináct let. A přesto stále nemám všechno "vyřešené".

Stále mám témata, která mě triggerují, části sebe, se kterými nejsem vždy úplně v souladu, a stránky, které se učím postupně přijímat a mít ráda. Nicméně vnímám, že se to postupně zlepšuje.

Největší rozdíl ale vidím v tom, jak se k sobě chovám v běžném každodenním životě. V tom, jaké dělám malé kroky den za dnem.

Každý drobný krok se může zdát nepatrný, ale když si uvědomíme, že je to 365 kroků za rok, najednou vidíme, že i malé věci mají obrovskou sílu a velmi na nich záleží. Řekla bych mnohem víc než na těch velkých. Př: Je důležité čistit si zuby každý den na pár minut, aby si je měl zdravé, čisté a dobře ti sloužili, když na to budeš házet bobek a nebudeš si je čistit týden ( což určitě půjde cítit a chudáci lidi v okolí) tak potom hodinové čistění jednou týdně tě nespasí.

V dětství, alespoň v českém prostředí, je docela běžné, že když přijde návštěva, snažíme se jí dát to nejlepší. Nejlepší pokoj, nejlepší jídlo, maximální péči. A později uvědomila, že když k nám domů přijde host, dokážeme se k němu chovat lépe než sami k sobě. A zároveň tady vnímám ještě jednu věc, která se se mnou táhne. Vidím to u svých rodičů, u jejich rodičů, takový ten starý vzorec, který si nesou dál, možná z doby, kdy bylo "normální" dávat všechny ostatní před sebe.

Že když člověk myslí nejdřív na sebe, je sobec. Že když si dovolí říct "ne" a třeba nepřijít na rodinnou oslavu, protože mu to nic nedává a je to jen o tom to "vydržet", tak je taky sobec. Když se rozhodne žít svůj život jinak a třeba i bez dětí, taky sobec.

A já už toho mám vlastně dost.

Protože kdy jsme začali označovat vlastní potřeby za sobectví? Proč je špatně chtít pro sebe to nejlepší?

Představ si šálek, ten šálek jsi ty, když jsi unavený, vyčerpaný, prázdný, smutný… tak z čeho chceš dávat ostatním? Jak máš dávat něco někomu, když sama nemáš dost ani pro sebe. Já se učím a poslední dobou hodně intenzivně dávat sebe na první místo. Ne z ega, ale protože je to to ZDRAVÉ.

Protože když je ten můj šálek naplněný, emočně, fyzicky, energeticky a je tam dokonce i něco navíc, tak pak můžu sdílet, potkávat se, dávat, být tu pro ostatní.

Ale když je prázdný…vydřený…oškrábaný…tak co tam vlastně chceme hledat?
A co z toho chceme dávat těm, které máme rádi?
Je tam NIC.

Učím se, že být na prvním místě ve svém vlastním životě je v pořádku. Bez pocitu viny, bez výčitek, protože to není sobectví. To je základ sebeúcty, sebehodnoty, svých hranic a respektu k sobě samé.

A tímto tě chci vyzvat:
Co kdybychom se začali chovat sami k sobě tak, jako bychom byli tou nejdůležitější návštěvou ve svém vlastním životě?

Co pro mě znamená péče o sebe
Především je to vědomé denní zacházení se sebou samou. Není to něco, co se děje jednou za čas ani "odměna" jednou za měsíc. Je to každodenní způsob, jak k sobě přistupuji od hlavy až k patě. Jak se k sobě chovám, jak sama se sebou mluvím. Někdy to jde lépe, někdy hůře. Někdy je potřeba víc jemnosti, jindy naopak víc disciplíny.

A to je za mě největší umění života =ROVNOVÁHA.

Péče o sebe není jen o odpočinku, ale ani jen o výkonu. Je to schopnost vnímat, co zrovna potřebuji, a podle toho reagovat. Někdy to znamená zpomalit, zastavit se a dopřát si klid. A jindy přesně naopak i když se mi nechce, i když hlava říká "dnes ne", tak stejně jdu.

Jdu si udělat svůj ranní rituál. Jdu si zaběhat, plavat nebo udělám cokoliv, co vím, že mi dlouhodobě dělá dobře. Je to něco mezi "cítím se" a "nenechám se převálcovat hlavou, která hledá důvody proč ne a sabotuje sebe sama.

Malé věci, které jsou ve skutečnosti velké

Tělo
Pro mě je to pohyb( ten nejpřirozenější) běh, procházky, bazén, jóga. Jakýkoliv kontakt s vodou a se zemí. Vnímám své tělo a směřuju k němu svoji pozornost. Velmi silně v sobě cítím své dvacetileté já, které chtělo co nejvíc výkonu, co nejvíc ásan, co nejvíc viditelného progresu, právě v józe. A dnes? Je tomu jinak.

Moje jógové lekce jsou o tom, že jsem šťastná, že tam jsem. Cítím své tělo, poslouchám ho a dávám mu tolik, o kolik si řekne bez ohledu na výkon. Nepotřebuji tisíc ásan ani okamžitý progres, pohyb mě vrací zpátky do přítomnosti, kdy tělu dopřeju to, co potřebuje.

Sport je pro mě zároveň mentální očista. Dech, který při něm vnímám jestli je lehký nebo těžký, hluboký nebo povrchní, mě propojuje se sebou. Ve chvílích, kdy jsem rozlítaná, mě právě pohyb a dech vrací zpátky do klidu, ticha, přítomnosti.

Red light terapie. Na Islandu, kde máme půl roku světlo a půl roku tmu, mi to dává obrovský smysl. Používám ji ráno po probuzení a večer před spaním. Dávámsi ho na obličej, krk nebo na místa, která cítím jako unavená nebo přetížená.

Vnímám, jak mi pomáhá tělo zklidnit, sladit a celkově regenerovat. A mám s tím i osobní zkušenost mimo sebe, používala jsem ji i u Summer, když měla v zimě problémy s klouby, byly dny, kdy sotva chodila kolem baráku. A po pár dnech používání? Zase jsme šly na normální procházku.

Akupresurní podložka, kterou často ji kombinuju právě s red light terapií. Lehnu si na ni, dýchám do břicha, někdy medituju…a dávám tělu jasný signál:

👉 buď "jdeme vstávat, pojďme se rozhýbat"
👉 nebo naopak "je čas zpomalit a uklidnit nervový systém"

Je to pro mě takový přechodový prostor mezi "něco dělám" a "jsem".

A třetí věc, kterou miluju hlavně ráno , kakao.
Nejsem coffee lover, jsem cacao lover. Kvalitní kakao (ideálně Criollo), rostlinné mléko, trocha datlového sirupu a můj termo hrneček a jsem ready začít svůj den ať je jaro, léto, podzim nebo zima. 
Je to pro mě malý moment radosti, který nastaví celý den jinak, jemně v klidu a po svém.

Mysl a vnitřní svět
Meditace, zavřít oči, nechat myšlenky plynout a jen je pozorovat, Někdy se u toho sama sobě směju, jindy se vyděsím z toho jaké věci se v hlavě objeví. Je velmi osvobozující stát se pozorovatelem vlastních myšlenek (když se to podaří) a cítím tam obrovský klid. Někdy se divím, co mě to napadá.

Ticho je pro mě zásadní a je to můj způsob dobíjení. Pracuji s lidmi, jsem neustále v kontaktu a pohybu a právě proto potřebuju být pravidelně sama a "odpojená". Kdy je to čas na dosycení všeho co je třeba.

Velkou součástí je i psaní. Tyto články píšu, abych to všechno nemusela nosit v hlavě a ulevila si tak od přemíry myšlení, analyzování a dala průchod své kreativitě.

Malování, přála bych si mít víc času na něj, protože já když maluju, svět neexistuje. Ať už maluju na ipadu nebo mám papír a tužku. Jsem to já, dech a jedna linka vedle druhé a absolutní flow, kdy zapomínám jít i na záchod.

A důležitou součástí je i práce se stíny, učím se být se svými částmi, které nejsou vždy příjemné a je to jedna z náročných lekcí pro mě. Mít ráda i ty části, které nejsou "líbivé" ale jsou moje.

Někdy stačí si říct:
"Vidím tě. Slyším tě. Ale nemusím to teď živit."

Přítomnost jako praxe
Dlouho jsem četla o "tady a teď", ale dokud to člověk nezačne žít, je to jen teorie. Dnes to pro mě znamená zastavit se, prodýchat se do bránice, zvědomit si co dělám a soustředit se na to. Nemusím dělat 10 věcí najednou. Už ne, stačilo.

Nesu hrnek, jdu, jím, chystám se spát. A v tom je pro mě velká změna, čím víc jsem přítomná a nejsem ztracená v myšlenkách, co bude za hodinu, za den, týden, půl rok či rok, tím klidnější a spokojenější jsem a i obyčejný den může být klidný, lehký, šťastný a spokojený.

Příroda a zvířata
Příroda je pro mě výživou pro duši. Procházky jsou moje totální nabíječka a je jedno, jestli jsem na pláži nebo v lese. Islandská příroda má obrovskou sílu, déšť, vítr, sníh všechno tě vrací zpátky do přítomnosti. A hlavně a především je to počasí.

Zvířata jsou kapitola sama o sobě. Hlavně a především to byla Summer, která mě naučila jít ven za každého počasí. Chtěla jsem si to s ní užít, takže jsem všechny starosti a myšlenky odložila a byla s ní v přírodě. A často se během té procházky změnilo úplně všechno moje myšlenky, nálada, emoce, pocity.

Koně mě učí být absolutně přítomná. Tam není prostor pro rozptýlení. Zvířata mě vrací do jednoduchosti, kde nejsou potřeba slova, vysvětlení.

Lidé a vztahy
Jedna z nejdůležitějších věcí v životě jsou lidé kolem nás. Pro mě vždy platilo, raději kvalitu než kvantitu. A to pro mě představují lidé, se kterými se cítím bezpečně, kde je prostor pro autenticitu, kde nic nepředstírám, velmi si cením lidí, kteří mi řeknou svůj názor, KDYŽ SE ZEPTÁM, i když se neshodneme. Nemusíme souhlasit, ale respektujeme se. A zároveň i když miluji samotu, sdílení je stejně důležité. Někdy stačí vědět, že v tom nejsi sám.

Disciplína jako forma lásky

Motivace je jako jiskra a disciplína je její motor.
Motivace tě nastartuje a disciplína tě udrží.

Dřív pro mě byla disciplína spojená se slovem "musím" a to ve mně vyvolávalo odpor, nechuť a možná až takový vojeský režim. Dnes k ní přistupuji jinak a to jako ke vztahu k sobě. Jako vědomé rozhodnutí: "Nechce se mi, ale vím proč. Tak jdeme."

A většinou .. jsem nakonec ráda, že jsem šla, udělala to ač se mi nechtělo. Dnešní lekce jógy v centru města.

Rituály v každodennosti, nemusí být nic velkého, je to taková malá denní připomínka, jak jsem pro sebe důležitá. Já vnímám rituály jako stabilitu a něco co mě vrací k sobě.

Může to být:

• ranní kakao
• chvíle ticha
• dech po probuzení
• procházka
• psaní

Proč rituály fungují: protože jdou přímo po biologii i psychice

• mozek ráno není zahlcený
• rituály dávají pocit kontroly
• uklidňují nervový systém

• budují identitu

Nemusí být dokonalé, ale měli by být udržitelné.

A když se mi nechce? Takové dny jsou a tehdy platí:

👉 minimum místo ideálu

• napít se vody
• otevřít okno
• minuta ticha

To není málo, tomu já říkám reset.

Možná žádný finální cíl není
Možná tu nejsme proto, abychom byli "hotoví". Možná tu jsme proto, abychom žili, klidně, vědomě a přítomně. Pečovali o tělo, mysl i duši a vraceli se k sobě, znovu a znovu.

A co ty?

✨ Jaká jsou tvá rána?
✨ Jaké máš rituály?
✨ Podporují tě, nebo ti spíš škodí?
✨ Je něco, s čím chceš začít, ale pořád to odkládáš?