17.Retreat Mexiko: zkušenost, kterou bych si znovu nevybrala

Tento text je sdílením mé osobní zkušenosti, názorů a pocitů z konkrétního pobytu. Všechny uvedené situace popisuji tak, jak jsem je sama vnímala a prožívala. Nejedná se o objektivní hodnocení ani o tvrzení, že ostatní účastníci měli stejnou zkušenost. Cílem článku není poškodit konkrétní osoby nebo společnosti, ale nabídnout vlastní perspektivu a upozornit na aspekty, které mohou být pro některé lidi důležité při rozhodování o podobném typu retreatu.

Každý čtenář by měl při výběru podobných služeb zvážit své vlastní potřeby, očekávání a udělat si vlastní informované rozhodnutí.

Proč jsem se rozhodla jet
Moje největší přání bylo zažít bližší kontakt s velrybami, než jsem kdy doposud zažila. Chtěla jsem si užít přítomnost oceánu a slunce a dát si "pauzu" od islandské zimy. Být v přírodě, dočerpat energii po náročném životním období a vrátit se odpočatá, plná radosti, síly a lehkosti.

Touha setkat se s velrybou ve vodě, zaplavat si s ní a být v jejím přirozeném prostředí mě provázela dlouhodobě. Poprvé se objevila při jedné meditaci  a od té doby mě nepustila.

Na retreat jsem tedy jela s velkou touhou a očekáváním, že si tenhle sen splním.

Retreat pořádala společnost: https://www.bluereligion.org/cs 
ve spolupráci s https://wisdomofanimals.com/ocean-mexiko/ .

Očekávání vs. realita
Moje představa byla kombinace: relaxace, meditace, integrace, spojení s přírodou a sebou samou v klidu, bezpečí a pod odborným vedením.
Realita, kterou jsem zažila, byla z mého pohledu jiná: intenzivní program, organizační stres, nejasné informace, nedostatek podpory, rychlé "procesy" bez integrace a přístup, který na mě nepůsobil odborně. Odjížděla jsem ve stavu, kdy jsem se cítila více vyčerpaná a rozbitá, než když jsem přijela.

Praktické zkušenosti

1. Změna letu
Už v organizační fázi se objevily situace, které ve mně vyvolaly nejistotu. Po změně letu jsem s předstihem informovala o novém čase příletu a potřebovala vědět, zda bude možné zajistit dopravu, nebo si ji mám řešit sama. Situace se začala řešit až poměrně pozdě (cca 14 dní před odjezdem) a nakonec jsem si dopravu musela zajistit sama. Jako jediné doporučení jsem vnímala návrh koupit si nový let, který by lépe zapadal do organizace skupiny. Pro mě by to ale znamenalo vysoké riziko ztráty navazujících letů a potenciální nutnost kupovat nové letenky v řádu desítek tisíc korun (35.000 czk a výše). Rozhodla jsem se proto situaci vyřešit sama a zajistit si transfer. Ten jsem nakonec sdílela s dalšími účastníky a vyšel mě výrazně levněji (122 USD)

Co mi ale nedávalo smysl, bylo, že když jsem žádala o kontakt na ověřeného a bezpečného řidiče, bylo mi řečeno, že o nikom nevědí a až později na místě zaznělo, že daného člověka znají a je v pořádku.

2. eSIM
Podobná situace nastala u doporučené eSIM. Pořídila jsem si ji přesně podle doporučení z informačního callu, ale na místě jsem zjistila, že v oblasti ubytování prakticky nefunguje. To pro mě znamenalo řešit další alternativu až na místě a nést další náklady i stres, kterému jsem se chtěla právě vyhnout tím, že jsem vše řešila dopředu. Podobnou zkušenost měl i další účastník, kterému se SIM karta nepodařila zprovoznit vůbec.

3. Vybavení a instruktáž
Den předem jsme si zkusili neopreny a ploutve, ale z mého pohledu proběhla pouze minimální instruktáž. Při první zkušenosti ve vodě jsem postrádala základní informace:

• jak pracovat s ploutvemi, jak se orientovat s maskou, jak se pohybovat

Například rozdíl mezi vnímáním vzdálenosti nad hladinou a pod vodou je zásadní a nikdo mi ho předem nevysvětlil. Nikdo se také neptal na mou předchozí zkušenost se šnorchlováním.

Moje první zkušenost ve vodě tak byla stresující než radostná. Místo prožitku jsem řešila technické věci a nejistotu. Ploutve mi neseděly a při pohybu jsem je ztrácela. Došlo sice k jejich výměně, ale instrukci, jak je správně používat, jsem dostala až třetí den (poslední den šnorchlováni) od místního kapitána.

4. Sdílení nespokojenosti
Během sdílecího kruhu jsem otevřela téma nejasností v programu a své nespokojenosti.
Mluvila jsem o tom, že některé informace mi nepřijdou jasně komunikované a že kdybych měla přesnější představu, pravděpodobně bych se retreatu nezúčastnila. Reakcí bylo poděkování za sdílení a vysvětlení, že z jejich pohledu je vše v pořádku. Já jsem ale jako klient v tu chvíli potřebovala hledání řešení nebo alespoň snahu situaci posunout. To se nestalo. Naopak jsem se setkala i s reakcí od jiné účastnice, že bych měla být vděčná za to, co mám. A že když jsem na to měla, tak tam mám být.
To ve mně vedlo k uzavření a pocitu, že prostor není bezpečný pro otevřenou komunikaci.
Můj pobyt se tak postupně proměnil z očekávaného prožitku v něco, co jsem spíše "přežívala".

5. Organizace a místo
Jedním z bodů programu byla návštěva pláže Balandra. Kvůli změně regulací jsme se na pláž nedostali a program se improvizoval na místě. Místo toho jsme skončili na jiné pláži u silnice s omezeným časem. Chápu, že některé věci nelze ovlivnit, ale v kontextu předchozích zkušeností jsem to vnímala spíš jako další nedostatek připravenosti.

6. Panická ataka a podpora
Během prvního vstupu do vody jsem zažila panickou ataku. Začala jsem hyperventilovat, třást se a můj nervový systém byl v přetížení. Pomoc, kterou jsem v tu chvíli dostala, pro mě nebyla dostatečně ukotvená ani podpůrná. Zpětně vnímám, že mi v té situaci chyběl někdo, kdo by měl zkušenost s prací s nervovým systémem a akutní psychickou reakcí. 

Bylo mi řečeno:
"Takéto momenty môžu byť v intenzívnom prostredí, akým oceánska expedícia bezpochyby je, pre niektorých ľudí veľmi náročné. Každý človek reaguje na podobné situácie inak a nie vždy je možné tieto reakcie dopredu predvídať."

Pokud se pracuje s lidmi v náročném prostředí (fyzicky i psychicky), měla by tomu odpovídat i úroveň podpory a připravenosti na krizové situace. Já jsem tuto připravenost v rámci své zkušenosti nevnímala. Zas a opět následovala meditace a kruh sdílení. Ten den jsem ale nešla ani na večeři. Zůstala jsem sama na pokoji a snažila se ten zážitek přežít a vstřebat bez dalších podnětů.

Stejně jako existují standardy bezpečnosti práce nebo kurzy první pomoci, očekávala bych, že lidé pracující s emocemi a psychikou budou mít odpovídající vzdělání a nástroje, jak takové situace zvládnout nebo alespoň citlivě provést. Já jsem se po této zkušenosti necítila dobře až do konce pobytu. Zároveň jsem nevnímala žádnou systematickou podporu, zájem ani doporučení konkrétních kroků, které by mi pomohly situaci zvládnout. To ve mně vyvolalo pocity nejistoty a otázku, zda jsem v takovém prostředí skutečně v bezpečí.

Zpětně s podporou mé terapeutky doma jsme se shodly na tom, že pokud člověk prochází panickou atakou, není vhodné otevírat další procesy nebo intenzivní techniky. Naopak to může celý stav ještě zhoršit.

Další drobnosti, které přispěly k celkovému pocitu:
Do Mexika jsem jela mimo jiné proto, abych načerpala slunce a energii. Meditace se ale často odehrávaly ve stínu, protože jeden z organizátorů nemá rád přímé slunce. V tu chvíli jsem si začala klást otázku, zda je program primárně přizpůsoben účastníkům, nebo spíše potřebám organizátorů.

Meditační prostor se navíc řešil improvizovaně jeden z nich proběhl dokonce na našem pokoji. Ano, bylo to komfortnější než být venku ve větru, ale pro mě to otevřelo další téma, pokud si jako klient platím službu v této cenové kategorii, očekávám určitou úroveň organizace a zázemí, které nebudu muset řešit já.

Když to shrnu, tyto situace ve mně postupně vytvořily pocit vyčerpání, frustrace a nedostatku péče.

Organizátoři a odpovědnost
Z mého pohledu není odpovědnost organizátorů jen za samotný "program", ale za celek:

• organizace, průběh, péče o účastníky
• podporu v náročných situacích

Podle informací, které jsem měla k dispozici, by v případě obtíží měla být účastníkovi poskytnuta pomoc.

Já osobně jsem během pobytu zažila:

• panickou ataku
• psychickou nepohodu

Položila jsem si tedy otázku, byla mi poskytnuta adekvátní podpora? Z mého úhlu pohledu bohužel ne.

Světlé momenty, zvířata a oceán

Abych byla férová, byly tam i momenty, na které budu vzpomínat ráda.

1.Například setkání s lachtany. Jedna samička mi sice "zanechala památku" přímo do obličeje ( přeloženo vykakala se mi do obličeje)  a na to asi nikdy nezapomenu 😄  ale zároveň jsem zažila i krásný moment v jeskyni, kde si dvě samičky hrály, pouštěly na sebe bubliny a já měla pocit, že jsem na chvíli součástí jejich světa.

2.Ráno s pelikány na moři patřilo k těm silnějším zážitkům. Krmení, život všude kolem a já tam stála, ruce od ryb, a připadala si jako malá holka sledující dokument naživo.

Velryby jsme nakonec pozorovali pouze z lodi .. i tak to pro mě byly silné momenty. Vždy když jsem v jejich přítomnosti, cítím obrovský klid. Jako by se na chvíli všechno zastavilo.

Velmi silné pro mě bylo i setkání s místními psy Maxem a Lunou. Možná paradoxně právě s nimi jsem cítila největší klid a přirozenost. Byli to místní pejsci, kteří žili na hotelu. Tohle nebylo v itineráři.. to byl život. A připomnělo mi to, jak moc mi chybí Summer. A tak jsem si po celou dobu užívala podporu, bezpečí, které mi ti dva rošťáci nabizeli.

Já sama se sebou
Ty nejdůležitější momenty přišly ve chvílích, kdy jsem byla sama. Bez skupiny. Bez vedení. Bez "procesů". Jen já, oceán a ticho. A právě tam jsem si uvědomila, že možná to, co hledáme venku, už dávno máme v sobě.

Sebereflexe: co bych udělala jinak?

Cena retreatu:
❌ neurčuje kvalitu
❌ neurčuje péči
❌ neurčuje bezpečnost

Dnes mám mnohem silnější filtr a příště bych se před rozhodnutím ptala:
✅ kdo retreat vede
✅ jaké má vzdělání a jaké používá nástroje
✅ možnost se s organizátory potkat (online/osobně) ještě před zaplacením
✅ jak řeší krizové situace
✅ jestli je součástí i integrace a jak konkrétně vypadá
✅ jaká je reálná struktura dne (ne jen obecný popis)
✅ jak vnímají klienta a jak o něj pečují
✅ co pro ně znamená bezpečí a jak ho zajišťují v praxi
✅ jak řeší nespokojenost klienta a co se děje, když věci nefungují
✅ kde začíná a končí jejich zodpovědnost
✅ a hledala bych i nezávislé recenze mimo jejich vlastní stránky

Zároveň bych byla mnohem pozornější k formulacím typu:

👉 "A pokud se naskytne vhodná příležitost, s některými z nich si i zaplaveme."
➡️ Co přesně znamená "vhodná příležitost"?
➡️ Jaké podmínky musí reálně nastat?

👉 "Účast předpokládá určitou míru fyzické a psychické připravenosti."
➡️ Co konkrétně to znamená v praxi?
➡️ Jak má člověk poznat, že je připravený?

👉 "Vhodné pro dobré plavce."
➡️ Co si pod tím mám představit?
➡️ Jaká úroveň plavání je reálně potřeba?

Email po návratu a stabilizaci

Po návratu, po pár týdnech, kdy jsem byla stabilní a měla jsem čistou hlavu, jsem napsala upřímný email. Uvedla jsem své pocity, nespokojenost a frustraci. Popsala jsem konkrétní situace, kde jsem se cítila nepochopena, kde jsem se necítila bezpečně a vyslyšena. Zároveň jsem se zeptala, zda je možné žádat o vrácení alespoň části peněz.

Z mého úhlu pohledu ale přišla opět pouze obhajoba.
Vysvětlení, kde byly dodrženy podmínky, kde jejich úloha byla splněna a proč z jejich strany k žádnému vrácení nedojde.

Upřímně? Čekala jsem to.
Protože úplně stejný přístup jsem zažila už na místě, když jsem se vyjádřila k průběhu retreatu, takže postoj se pouze zopakoval v emailové formě.

Strašně bych si přála, abych byla první a zároveň poslední, která takhle odjížděla.

A proč vlastně tento článek píšu?
Protože je to to minimum, které můžu udělat pro ty, kteří sami něco takového zvažují. Z celého srdce přeji všem účastníkům retreatů krásné zážitky a odpočinek. A právě proto tady zmiňuji věci, na které bych si dnes dala pozor. Na co bych se doptávala. A co by podle mě mělo být jasně a konkrétně komunikováno dopředu. Pokud se díky tomuhle článku vyhne alespoň jeden člověk podobným pocitům, které jsem tam zažívala já pak to mělo smysl.

Tenhle článek mě stál hodně času a energie a nebylo v mých silách ho napsat najednou.

Závěrečné poselství
Tahle zkušenost nebyla taková, jakou jsem si vysnila.
Odjížděla jsem unavená, zahlcená se zhrouceným nervovým systémem a s pocitem, že potřebuju odpočinek.

Ale zároveň mi přinesla něco velmi důležitého:
Začala jsem víc důvěřovat sama sobě.
Svým pocitům. Svému tělu. Svému "ne" i když bylo jiné než u ostatních.

A uvědomila jsem si, že pro mě spiritualita neznamená intenzivní procesy a silné zážitky.
Spiritualita znamená klid v hlavě, těle i na duši. Jednoduchost. Bezpečí. A to je něco, co si z téhle zkušenosti odnáším nejvíc.

A co ty?
✨ Jak poznáš, že něco opravdu ladí s tebou?
✨ Umíš říct "ne", i když ostatní říkají "ano"?
✨ Cítíš se v podobných situacích opravdu bezpečně?
✨ Na základě čeho si vybíráš lidi, kterým se otevíráš?
✨ A umíš si přiznat, že něco nebylo pro tebe, i když jsi do toho investoval/a čas a peníze?