12.Žijeme na Pandoře, ale uvědomujeme si to?

Poselství, které vidím v Avataru: Fire and Ash

Kino jako malý rituál

Zašla jsem si na Avatara do kina a cítila jsem potřebu být tam sama. Zaplatila jsem si pohodlnější sedačky, film trvá tři hodiny a chtěla jsem si ten čas opravdu dopřát. Byla jsem na 3D provedení, protože tenhle film je vizuálně natolik silný, že jiná volba pro mě ani nepřipadala v úvahu.

Na Islandu ale nedostanete 3D brýle automaticky k lístku. Předpokládá se, že už je máte z minulého kina. Což jsem nevěděla. Sedím v sále, jsem tam včas a říkám si, že asi nejde o 3D. Jakmile ale film začne, vidím obraz rozostřeně a lidi odcházet ze sálu. Beru telefon, jdu se zeptat, koupím si brýle a běžím zpátky, aby mi nic neuniklo. Cením, že se tu neplýtvá plastem , akorát by to mohli říct při koupi lístku, pro připomenutí, brýle si samozřejmě schovám na příště.

Proč tenhle článek píšu

Tenhle článek nepíšu proto, že bych měla pocit, že moje pravda je jediná správná. Píšu ho proto, že si kladu otázku, kolik lidí se nad poselstvím toho filmu opravdu zamyslí. Kolik lidí si film užije, zavře za sebou dveře kina a jejich život pokračuje dál, aniž by to v nich zanechalo stopu?

Nechci tady spojlovat pro ty, kteří se na film teprve chystají. Půjdu spíš kolem pocitů a toho, co to ve mně otevřelo.

Když jsem v kině plakala kvůli planetě
Seděla jsem v kině a brečela. Ne potichu. Opravdu jsem brečela. Ne kvůli filmu jako takovému, ale kvůli tomu, co mi zrcadlil. Zabíjení přírody, velryb, oceánu, zvířat. A nakonec i nás samotných.

Došlo mi, že první věc, kterou chci udělat, až příště budu plavat v oceánu, je omluvit se mu. A zvířatům. Za to, co jako lidstvo děláme. Cítím smutek a velké zklamání z toho, že se považujeme za nejinteligentnější tvory planety, ale naše chování tomu vůbec neodpovídá.

Pandoru máme tady
Máme Pandoru tady na Zemi. A ničíme ji dobrovolně k vůli chuti. Kvůli zážitku. Kvůli tomu, že to považujeme za normální. Ochutnat žraloka, vlastně ne – jen jeho ploutve. Zbytek se hodí zpátky do vody, kde pomalu umírá krutou bolestí. Nedokážu pochopit, jak tohle můžeme ve 21. století považovat za normální. Na Islandu je běžné, že jeden den jdete na whale watching a večer si můžete v restauraci  objednat a zjistit jak chutná velryba. Kdysi, kdy lidé bojovali o přežití, bych to dokázala pochopit. Ale dnes? V době, kdy máme všeho dostatek?

My je potřebujeme v oceánech pro udržení ekosystému, ne na talíři.

Válka proti přírodě je i válka proti lidem
Tenhle díl Avatara pro mě nebyl jen o válce proti přírodě. Byl i o válce proti lidem. Proti sobě navzájem. Protože chceme víc. Pořád víc.

Klan Fire and Ash, který zabíjí i "své", ve mně vzbudil hrůzu. Ne proto, že by byl neskutečný, ale proto, že je až příliš skutečný. Viděla jsem tam zraněné lidi, kteří svou bolest proměnili v ideologii.

"Když nám Eva nepomohla, my nepomůžeme nikomu."

A tak ničí bez citu., bez vztahu. Aniž by si uvědomovali, že tím ubližují sami sobě.

Když planeta reaguje
Eva – příroda, Matka Země – nakonec povolala i predátory. Ne jako trest, ale jako reakci.
Když dlouho tlačíš na rovnováhu, přijde vyrovnání jako: sopky., bouře, tsunami., co když jsou to "jen nemoci planety, kterou jsme přestali poslouchat"?

Prosinec plný výbuchů
Prosinec na Islandu je ve znamení minimálně týdenních ohňostrojů. Ne jeden večer, ale hodiny a DNY výbuchů. Na Islandu, zemi sopek, ohně a polární záře  si vytváříme vlastní erupce. Ne přirozené, ale umělé., hlučné plné chemie. Miliony korun doslova vyhozené do vzduchu. Vzduch, ve kterém se nedá dýchat, aniž by mi nebylo zle. Pro pár minut efektu.

Zatímco zvířata panikaří, ptáci naráží do budov, psi a kočky se třesou strachy. Lidé s traumatem se zavírají doma. A my stojíme venku, díváme se nahoru a říkáme si, jak je to krásné.

Napadlo mě:
Co kdyby naším ohňostrojem byly sopky?
Nebo polární záře?

Na Silvestra byla predikce polární záře na hodnotě 6. Kvůli ohňostrojům, mlze a chemikáliím ve vzduchu ale nebylo vidět nic.

Proč, když máme tak úžasné přírodní úkazy na nebi, potřebujeme vytvářet umělé a škodlivé?

Možná nepotřebujeme víc výbuchů. Možná potřebujeme víc ticha.

Fotky ⤵️⤵️⤵️ jsou ve vzdálenosti cca 10 min pěšky kolem mého domu.

Kiri jako volba
Kdybych si měla vybrat, kým bych byla, byla bych Kiri. Tou, která necítí potřebu bojovat, ale slyší, která je mostem.

Snažím se ovlivnit to, co ovlivnit můžu: jím méně masa, přemýšlím, jestli je to v pořádku i pro přírodu, nejen pro mě, třídím odpad, jím lokálně, oblečení kupuju z druhé ruky, jezdím hromadnou dopravou, používám udržitelné věci a žiju minimalisticky.

A někdy mám pocit, že je to pořád málo.
A chtěla bych dělat víc.

Planeta nepotřebuje hrdiny
"Kdybych měla dost peněz, koupila bych kus džungle, oceánu nebo ostrova, kde by se nic netěžilo, nebyl turismus a to místo by mohlo prostě být a žít svým životem".

Ale možná není úkolem každého z nás zachránit svět. Možná stačí vnímat, cítit, mluvit, psát.
Být v přírodě a mít otevřené srdce.

Protože my potřebujeme planetu.
Ona tu bude i bez nás.

Planeta nepotřebuje hrdiny, potřebuje vztah.
Je to živá bytost.

A co ty?
✨ Kdy ses naposledy zastavil/a a opravdu si uvědomil/a, že Země není samozřejmost?
✨ Je něco, co děláš "protože se to tak dělá", i když cítíš, že to s tebou není v souladu?
✨ Kdybys měl/a být mostem, ne bojovníkem jak by to vypadalo?
✨ Jaký vztah máš ke své Pandoře tady na Zemi a jak o ni pečuješ?