14.Tvé nové já tě bude stát hodně loučení
Moment, kdy víš, že už nemůžeš zůstat
Řekla bych, že to začalo covidem. Najednou si člověk uvědomí, že věci jdou dělat jinak. Pamatuji si návraty do kanceláře, střídání směn, organizování přijímacích řízení a ten moment, kdy tě dostihne otázka: Co tady ještě sakra děláš? Odpověď byla jednoduchá: výplata. A ta sama o sobě nestačí.
Nevím, jestli to začalo tehdy, nebo už dřív, ale přišel pocit, že nežiju, jen přežívám. Dny jsou stejné, finance "tak akorát" a změna visí ve vzduchu, jen nevíš jaká. Cítila jsem, že potřebuju změnu. Víc svobody. Víc času. Protože o jediné, co tady hrajeme, je čas. Směňujeme tu nejdražší komoditu za něco, co nás často sotva uživí.
"Chci žít život, ze kterého si nebudu chtít brát dovolenou."
Cítíš volání něčeho nového. Nevíš čeho. Jen víš, že takhle už dál nemůžeš.
Dětství a staré programy
Vyrostla jsem v prostředí, kde se všichni snažili dělat to nejlepší, co uměli. Byly tam hezké momenty i velmi náročné. Dnes chápu, že mnoho z nich vycházelo z jejich vlastních zranění a strachů. Chybělo mi fyzické i emoční bezpečí a velmi brzy jsem se naučila být silná ... až příliš brzy.
Z dětství jsem si odnesla programy, které mi pomáhaly přežít, ale v dospělosti už nefungovaly. Dlouho jsem nerozuměla svým reakcím. Dnes už ano.
Co jsem si nesla
přizpůsobování se, aby byl klid
výkon jako forma lásky
práce místo odpočinku
strach z odmítnutí
přebírání odpovědnosti za emoce druhých
snaha být "ta hodná"
Ve vztazích jsem se přizpůsobovala, mlčela a nesla odpovědnost, která nebyla moje. Emočně to byla horská dráha. Až časem jsem pochopila, že to nebyla láska, ale vzorec.
Masky a role
Emoce jsem neuměla zpracovat, jen ukládat. A když už byl přetlak, bouchlo to. Neustálé srovnávání tě naučí zapadnout i za cenu toho, že přestaneš být sama sebou. To je podle mě první nevědomé rozloučení se sebou. Dětství pro mě bylo kombinací lásky, chaosu a hledání bezpečí. Vyrůstala jsem s přesvědčením, že lásku si musím zasloužit výkonem a poslušností.
Dospělost: autopilot
Člověk často žije na autopilota v tom, co zná. Jako bys celý život jedl rohlík se šunkou a netušil, že existují jiné snídaně. Děkuji svým předkům za to, že mi ukázali, jak nechci žít, ale někdo s tou změnou musel začít.
Island jako restart
Odjet na Island bylo rozhodnutí, které mě zachránilo. Ne jako útěk , protože svůj pytel bordelu si vezeš všude sebou. Ale změna prostředí vytvořila prostor. Je tu klidnější tempo, méně lidí, silná příroda. Oceán, vítr, ticho. Tělo i nervový systém na to skvěle reagují.
Proč prostředí léčí
Paměť i chování jsou navázané na kontext. Staré vzorce se nejsilněji aktivují tam, kde vznikly. Změna prostředí dává mozku šanci vytvořit nové asociace.
Nový kontext:
- uvolňuje staré reakce
- podporuje novou identitu
- snižuje přežívání
Proto se někdy najdeme tam, kde jsme nikdy nebyli.
Diferenciace znamená = zůstat ve vztahu a neztratit sebe. Zralost není odpojení od rodiny, ale diferenciace. Kontakt zůstává, ale nejsme jím řízeni. Fyzická vzdálenost tomu často pomáhá. Neznamená to chlad ani sobectví. Znamená to zralou a ZDRAVOU seberegulaci.
Cena proměny
Lidé přicházejí a odcházejí. Staré já se ozývá, nové mu už nedává prostor. Přijde samota a ta je dar. V tichu přichází odpovědi. Tvůj standard se změní. To, co dřív stačilo, už nebude. Ne z ega, ale ze sebehodnoty-sebelásky.
Závěr
Když rosteš, něco odchází. Není to trest, ale důkaz pohybu. Nic nevlastníme navždy. Co si odnášíme, je to, kým jsme se stali.
Tento text věnuji sobě, té mladší verzi, která si myslela, že musí všechno zvládnout sama. Už nemusí.
A všem, kteří stojí na hraně a neví kudy dál. Buď tím největším projektem svého života. Až dnes chápu větu: “všechno co potřebuju už mám v sobě”.
A pokud potřebuješ pomoc, pomoc existuje. A požádat o ni je odvaha.
A co ty?
✨Jakou verzi sama sebe vidíš, když zavřeš oči?
✨
Na čem v životě lpíš?
✨
Dokážeš pustit i když miluješ?
✨
Cítíš se svobodně?
✨
Jsi šťastný, tak jak jsi právě teď?
Níže je pro tebe takový úkol k zamyšlení, stáhni si jej, najdi si klidné místo a potkej se se sebou.